Gerontclub

Ten název zní docela nevinně – Týnišťské šlápoty, v člověku to vyvolává představu nenáročného rodinného sobotního výletu. Žádný známý, který se kdy zúčastnil nějaké Olafovy akce ovšem nehovořil nic o idyle. Letos se nám zatím všechny závody tak vyvedly, že pořád hledáme tu hranici, kdy už narazíme na limity našich fyzických i mentálních sil. Stane se to teď? Jdeme do toho!

Z Prahy jedeme autem do Týniště na Orlicí, jde to nějak ztuha, tak nestíháme plánovanou večeři, zaparkujeme hned před sokolovnou, zabalíme si věci na cestu a jdeme na vlak do Žamberka. Ten je plný pochybných existencí ve sportovních oblečcích, asi tu mají někde sraz. Možná v Žamberku?

Při registraci vidím poprvé v životě věhlasného Olafa a začínám se těšit, ale i trochu obávat, co nám připravil za radovánky na trati. Některé popisy účastníků z minulých let patřily do kategorie „zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“. Povečeříme steak, což není pro mne úplně ideální předzávodní strava, ale není jiné volby. Snad se mu za chvíli nebude chtít na vzduch.

Poměrně mála skupinka závodníků se shromažďuje venku, právě přestalo pršet, bez dlouhých řečí je v půl 10 večer odstartováno. Je před námi zase jedna noc plná zážitků. Jiný by ji banálně prospal…

Vyrážíme vlhkou a teplou bezměsíčnou nocí vpřed. Cesta je skvěle značená reflexními proužky, pokud jsem se bála, že bude těžké se orientovat, teď už vím, že aspoň v noci to bude v pohodě. Za chvíli ze mne leje, vzpomínám na tropické noci na Bali, teplota i vlhkost je stejná. Z celé té cesty do Rokytnice si vybavuji hlavně vůně nohama běžcu rozšlapané trávy, divoké mrkve, jehličí. Makáme jako o život, Franta prohlásil, že musíme co největší část trasy uběhnout v noci, kdy je snesitelně a podle toho nasadil tempo. Když se na jedné kontrole jemně polituji, jedna spoluběžkyně říká, jé ten pán tě takhle honil i na K100. Má dobrou paměť.

Rokytnice nám připravila nádherně surreálný zážitek, po tichu lesa najednou plno lidí, světla, stánků a hlasité hudby, je tu Anenská pouť. Jeden proud lidí jde dolů a zírá nechápavě na druhý proud lidí, který běží nahoru. Světy těch dvou skupin lidí se protnou jen na chvíli.

Nocí běžíme dál, lezeme na rozhlednu Anenský vrch, dál do Říček, po sjezdovce na Zakletý, pokračujeme na Pěticestí. Tam v boudě přespávají nějací pocestní, čekali romantiku a zatím se kolem nocí žene stádo běžců. Smůla.

Hřebenovka už je zase v lese, 30 let jsem tam nebyla, pamatuji tam holé pláně poté, co v Čechách začaly umírat smrky. Moc jsme si ji neužili, menší odbočka vpravo směr Orlické Záhoří, pak zase zpět a dolů na Zdobnickou Seč, Luisino údolí a do Deštného. V hotelu Orlice dostáváme polévku.

Začíná svítat. A nahoru na Šerlich, a dolů na Zieleniec a zase zpět nahoru, někde se ty výškové metry musí nasčítat. Oklikou se vracíme do Deštného a já začínám mít problém. Bolí mne nárt. Už jsem s tím trochu zápasila na K100, teď je to ale nějak moc. Nedokážu běžet a z kopce se belhám jak raněná srna. Jsme na 50. kilometru a já začínám uvažovat, zda to nevzdám. Výrazně zpomalujeme, spousta lidí nás předbíhá. Sakra, to mi nedělá dobře! Představa, že tu bolest budu muset snášet ještě 70 kilometrů je strašná, ale nemám ve zvyku vzdávat. Vzpomenu si na vybrané pasáže z Ultramaratonce a jdu dál. Na běh už musím pro tentokrát zapomenout.

Z Deštného se vracíme do Luisina údolí a šplháme na Velkou Deštnou. Tam jdeme na rozhlednu a sbíráme kešku. Nějak jsem mylně nabyla dojmu, že z Velké Deštné už budeme postupně klesat. Omyl. Nikdy bych neřekla, kolik se v podhůří Orlických hor dá nalézt prudkých sestupů a výstupů. Bylo to strašné. Poprvé jsem při závodě sáhla po kouzelné pilulce, stejně moc nepomohla. Musím přiznat, že občas už mi docházel humor. Konečně si masochista ve mně přišel na své.

Radostné chvilky přišly v Kvasinách U Zlatého soudku. Opět polévka, těstovinový salát, birrel a odpočinek. Byli jsme tam docela dlouho, pak jsem chvíli byla schopná i běžet. Bohužel, radost dlouho netrvala. Byla strašné vedro, monotónní krajina, nekonečné cesty bez stínu, pak lesy plné komárů, každý kilometr se vlekl příšerně dlouho. Pochybovala jsem, že vůbec nějaké Týniště nad Orlicí existuje, možná je to jen sen, při jehož hledání bídně zhyneme. Zakázala jsem si uvažovat, kolik ještě zbývá. Dolovala jsem poslední zásoby sil, ani nevím, kde se ještě braly. Dalo by se tu krásně běžet, rychleji by to uteklo, ale nešlo to. Tak jsme se vlekli k cíli. Bohužel, já jsem teď byla ta brzda.

Na závěr ještě les jako z Blair Witch. Cíl má být 500 metrů a my se prodíráme maliním, které se zdá nekonečné. Tady přece nemůže být město!

Ale dobrá zpráva nakonec. Týniště existuje! A my jsme tam došli! A dokonce ještě za světla, v čase 23 hodin 17 minut. Byli jsme 38., já 5. žena. Olafovi se mne zželelo a tak výjimečně vyhlašoval i pátou příčku. Následuje sprcha, večeře, pivo, pomyslíme na ty, co jsou ještě na trati a radostně zalezeme do spacáku. Bylo to krásné a bylo toho dost.

Týden poté:

Fyzioterapeut vyslovil podezření na únavovou zlomeninu nártu. Tak mám chvíli vynucený  klid, ach jo! Ale B7 prý stíhám.

Pár slov od Magdina doprovodu

Pro ty co nejsou obeznámeni s Týnišťskými šlápotami doporučuji navštívit oficiální web  tohoto ultratrailu a horského dálkového pochodu. Letos se jednalo už o 24. ročník jehož hlavní trasa měřila 118km při zdolání převýšení 4050+ m. K dispozici byly i kratší denní a noční trasy, my si zvolili tu hlavní abychom s naprostou jistotou pokořili 100km.

Já bych hned na úvod rád poděkoval organizátorům, kteří odvedli obrovské množství práce s plánováním, značením trasy a zajištěním závodu. Jak člověk rád viděl občerstvovací stanice, vždy obsazené milými lidmi, kteří ochotně napájeli znavené běžce či poutníky. Nejvíc mi utkvěla v paměti občerstvovačka K8 u Čertova dolu a to hned ze dvou důvodů. Jednak tam měli výbornou domácí bublaninu a také se z ní odcházelo strmým sešupem, kde jsem pozoroval jak několik závodníků uklouzlo a spadlo při nástupu na modrou značku. Ani tuto atrakci jsem si nemohl odpustit a tak sem sebou sekl o zem také.

Už z webu bylo zřejmé, že tato akce nebude žádný ‘piece of cake‘ jako mnohem známější K100. Trasa se mi jevila velmi komplikovaná, oproti minulým liniovým trasám měla spoustu odboček a smyčky a já se velmi obával obtíží s orientací a přeběhnutím nějaké kontroly, zvláště té na slepých odbočkách. Navíc některé logy minulých účastníků vzpomínaly na kufrování a obtížnou orientaci i s GPSkou. Ostatně podívejte se na detail trasy zde. Start byl v Žamberku. Kliknutím se mapa zvětší.

Na záludnosti trasy jsem se tedy rozhodl maximálně připravit. Do turistického Oregonu 300 jsem nahrál tři samostatné etapy a navíc strávil spoustu času vytvářením vlastní slepované mapy vytištěné na šest A4 stránek z podkladů mapy.cz kde byla zakreslená trasa a silně zvýrazněná potenciální riziková místa jako opuštění turistických značek nebo slepé odbočky. Rovnou prozradím, že jsme tuto mapu za celý závod nemuseli ani jednou vytáhnout a příprava snad byla užitečná jen v tom, že jsem měl v hlavě docela dobrou představu kudy nás závod povede. A proč nebyla použita? Jednoduše proto, že značení bylo výborné a dostačující. Jen párkrát jsem vytáhl GPSku, to když nebyla dlouho na stromě žádná Olafova turistická značka. Jak rád jsem tyto A4ky se šipkami viděl na stromě v jakýchkoliv barvách! A ještě více černá K značící kontroly.

To ale nebylo vše, co mělo zvedat obtížnost. Rosničkáři předvídali na víkend opět vedra s případnými bouřkami a blogy slibovaly agresivní hmyz v blízkosti cíle. Až na ty bouřky se předpovědi naplnily. Naštěstí nás tyto okolnosti nepřekvapily, nicméně vedro síly vysávalo zdatně. V mém případě i tekutiny, tolik Kofoly a vody jsem snad ještě za 24 hodin nevypil.

První etapa

118 km trasa byla rozdělena do tří etap, z nichž dvě tvořily noční a třetí denní část. Všechny se scházely v hotelu Orlice v Deštném v Orlických horách – Zákoutí.
Při registraci dostáváme itinerář jen pro noční část závodu. Děsím se toho, jak budu ta prťavá písmenka za svitu čelovky louskat.
V pátek ve 21:30 bylo odstartováno. Přestalo pršet, padla tma, čelovky svítí a já si opět užívám nočního běhu. Pamatuji si, že od startu se prvních 20km stoupá až na vrchol Anenské rozhledny, ale stoupání je většinu cesty tak pozvolné, že se dá příjemně běžet. Nechtěl jsem abychom zůstali na trase sami, stále mám obavy z orientace, a tak trochu přidáváme až doženeme skupinku, které nás hladce provádí juchající Rokytnicí k první čipové kontrole. Před vrcholem na Anenském vrchu poprvé potkáváme běžce v protisměru, podobný zážitek nám bude zprostředkován ještě mnohokrát, právě díky slepým odbočkám. Vybíháme překvapivě snadno na vrchol rozhledny a opět rychle dolů po točitém schodišti, až se mi z něj točí hlava. Ještě pár desítek kilometrů a je tu Zákoutí. Tady mi něco nehraje, jak to že mám na navigaci jen 45km když noční etapa má mít 63km ? Kde se stala chyba? Pak se mi rozsvítí, druhá etapa teprve doplní chybějící kilometry. Mohu si tedy s klidem dopřát teplé polévky a těšit se na další cestu, tentokrát již za světla.

Druhá etapa

Pamatuji si, že to bude taková smyčka, orientačně celkem jednoduchá: Na hřeben a dolů, na další a dolů, zpět na hřeben a do cíle. A tak to také je, podíváme se na Šerlich, seběhneme kousek do Polska abych se vrátili na hřeben a přes údolí Bělé opět vystoupali na Sedloňovský Černý kříž. Tady si začíná Magda silněji stěžovat na bolest nártu, povolení boty nepomáhá a je na ní vidět, že přemáhá bolest, která jí brání v běhu. Poprvé ji navrhuji možnost závod vzdát, ať se to také naučíme, ale tvrdohlavě trvá na tom, že do cíle dojde, kdyby po čtyřech. Kterej pitomec ji dal Ultramaratonce? Tu knihu bych zakázal! Zrovna nás čeká opravdová lahůdka, sestup k hájovně a návrat zpět na hřeben. Jde to, ale pomalu. Magda je smutná z toho, jak nás míjejí borci, které jsme dosud nechávali za sebou, ale lepší to už asi nebude. Do cíle druhé etapy je to z kopce a naštěstí nedaleko. V hotelu si opět dopřejeme polévku a trochu relaxace. I zde odmítá Magda rezignovat a tak se vydáváme směr Týniště.

Třetí závěrečná etapa

Do cíle zbývá pouhých 55km a ty budou jistě rychle v klesání ubývat, říkali jsme si. Tedy až na začátek, kde nás čekal výstup na Velkou Deštnou a odlovení moc hezké geocache. Měl jsem připravenou jednu na každou etapu, ale nakonec jsem se rozhodl jen pro tuto. Jaké bylo naše překvapení, když jsme u ní potkali dalšího účastníka Šlápot.
Cesta do cíle byla náročná, docela dost náročná. Kombinace vedra a únavy způsobila, že pohyb se nám zdál hrozně pomalý. Ale nebyl, šlapali jsme do toho docela slušně, v průměru 5.5 km/h. Nejzajímavějším zpestřením bylo křižování hlubokého údolí kolem zříceniny hradu Klečkov a jeho návštěva, o co byly svahy nižší, tím byly strmější.

Blížím se ke kontrole K16 umístěné na skalce

Po Olafově černém značení ke kontrole K18

Závěr

Čekali jsme, že Týnišťské šlápoty od dubu k dubu, abych konečně použil celý název, budou pro nás představovat pořádnou výzvu, zvláště když to byla první Olafova akce, které jsme se zúčastnili. A očekávání se naplnilo. Já osobně jsem byl hrozně zvědavý v jakém stavu dojdu do cíle a také v jakém rozpoložení. Zdali usoudím, že toho už bylo dost a vrátím se konečně k rozestavěným letadlům a elektronice, nebo se ještě někdy nechám na něco podobného přesvědčit. A jak to dopadlo? Tělo mne nezradilo, krom zanedbatelných puchýřů jsem plně funkční a hlavně už se těším na nějaký další dálkový pochod, který si rád z části zaběhnu. Ještě že existují skvělé stránky Dálkové pochody, kde je z čeho vybírat.

Zcela jistě ale vím, že bez Magdy bych se na trati poslední desítky kilometrů trápil. Byť sama toho měla tentokrát víc než byla zdrávo, dokázala udržet nejen dobrou náladu, ale i krok. Věřím, že šikovný fyzioterapeut najde příčinu problému a poradí jak ji odstranit. Snad neprozradím moc, když napíšu, že Magda měla radost, když zjistila, že tímto závodem získává 3 body do kvalifikace na Ultra-Trail du Mont-Blanc. Proč se radovala raději nechci ani tušit.