Gerontclub

Ta rána do hlavy asi nebyla dostatečně silná – viz minulý příspěvek. Televizi pořád nemám, jehlice a vlna zahálejí v šuplíku a v hlavě se líhnou stále nové nápady, co by tak mohl ještě zvídavý geront vyzkoušet.

Původně jsem měla být v tomto čase v Grónsku. Na podzim jsme měli naplánovaný rodinný výlet do Slovinska za Frantovým kamarádem Primožem, skupina A by se pokusila dobýt Triglav, skupina B by si užívala v podhůří. Všechno ale je jinak, Grónsko se přesunulo na podzim a my jsme začali řešit, co s volnými víkendy v červenci. Pojedeme do Julských Alp? Zdá se, že z rodinného výletu nebude nic, Lenka s menšími dětmi letí k moři, Petr do Ameriky, Medvěd má čerstvě rozšroubovanou nohu. Po delších peripetiích zjišťujeme, že ani s Primožem se nedokážeme shodnout na termínu, kromě toho Triglav je prý pod sněhem a výstup není bezpečný. A tak zase přichází smršť nápadů, které se obratem realizují. Na to jsme fakt dobrý.

Takže:

Středa 13:00 :

Porada v pizzerii Na Poříčí. Během oběda rozhodnuto, že do Alp pojedeme tento prodloužený víkend, zvolíme ale nějaký bližší cíl v Rakousku. Tím se nám do kalendáře vejde i další skvělá akce Týnišťské šlápoty, která je další týden. Měl by to být kvalifikační závod na UTMB, na který se Franta už pomalu začíná těšit.

Středa odpoledne:

Google poskytuje spoustu skvělých nápadů, kam se dá vyrazit na 3 dny. V lékárně je teď okurková sezóna, tak na to mám čas. Franta také nezahálí, stíhá také zakoupit mapu. Vyměňujeme si pár inspirativních mailů.

Středa 21:00

Po návratu z práce – zavírám v 19 hodin- opět porada, rozhodujeme se pro pohoří Totes Gebirge kus za Lincem. Líbí se nám tato trasa: http://www.pohora.cz/rakouske-alpy/14388-do-zavratnych-a-strmych-vysin-mrtvych-hor/ Děkujeme Ondrovi Němečkovi za inspiraci. Odjezd  je zítra v 16 hodin. Jdu balit a spát. Ráno musím být v lékárně v 8 ráno, pojedu rovnou z práce.

Čtvrtek:

Vyjíždíme podle plánu, v Budějovicích nakupujeme jídlo, ještě za světla jsme na parkovišti v Habernau. Máme sice běžecké vybavení, ale je nám nějak líno, tak se nacpeme rybkami z Globusu, zapijeme hořkou a jdeme spát.

Pátek:

Budíme se do krásného rána, v klidu posnídáme a vyrážíme do hor. Jdeme po levém břehu jezera Almsee, fotíme kýčovité obrázky, hledáme kešku, stále pěkně po rovince.

Míjíme druhé parkoviště, kousek za ním se potkáváme s prvním českým párem z Čelákovic. Postupně zjistíme, že Čechů je v místních horách poměrně dost. Držíme se rady našich předchůdců a vydáváme se vzhůru po Griesskarsteig – stezce 213. Před námi se tyčí příkrý svah, poněkud zatím nechápeme, kudy nahoru. Čeká nás víc než 1100 m stoupání. Nejdřív se jde serpentinami, potom po skále a nakonec nás čekají lana a žebříky. To mne baví. Naštěstí netrpím závratí. V sedle Griesskarcharte (1927 m.n.m.)se rozhodneme, že sebereme kešku na kopci Grosser Rabenstein, znamená to nastoupat ještě asi 150 výškových metrů do kopce po kamenech, trvalo to docela dlouho, ale výhledy stojí za to. Podle počtu návštěv se dá usoudit, že vysokohorský turista nebývá kačer. Mnoho lidí tu zatím nebylo. Beru travel bug, doma zjišťuji, že ho tam dal Čech a že je to jeho první pohyb. Tak ho odvezu v srpnu zpět do Rakous, ať má radost. Někde na protějším kopci cosi divně bečí, když zaostříme, vidíme kamzíky.

Pokračujeme podle popisu dál, do In den Wiesen, přes sedlo Abblasbühel k Elmgrube. Krajina se mění, postupně zelená, objevují se stromy a krásné kytičky k focení. Za chvíli se za hřebínkem vyloupne jezero Elmsee a za ním se lákavě podbízí náš dnešní cíl – Pühringerhütte, chaloupka jak malovaná. Jsme ve výšce 1638 m.n.m. A teď už budou jen samé radosti – jídlo, pivo, koupel v jezeře, společnost několika milých Čechů a Češek a také jednoho česky mluvícího bosenského muslima.

Sobota:

Pohled z okna neslibuje zrovna zimu. Sluníčko už po ránu pálí jak vzteklé. Nasnídáme se, sebereme kešku a vydáme se pro druhou. Ta první je za chalupou u jalovce, ta druhá poněkud dál, na vrcholku hory Rotgschirr (2261 m.n.m.). Vyběhneme si tam a zase zpátky těch necelých 600 metrů převýšení, protože musíme trénovat na B7 . Pochopitelně, proto jsme tady, ne? V rámci zásady těžko na cvičišti, lehko na bojišti si nesmím odložit ani batoh. Ještěže netahám fén a jiné dámské nezbytnosti. Nahoře je kříž, další sympatičtí Češi a keška, na kterou smutně koukáme, ale nemáme odvahu se k ní vydat, terén je nad naše schopnosti. Tak nic. Jdeme zpět. Napojujeme se na turistickou značku do sedla Rodskogelsattel, když se přes něj přehoupneme, pochopíme, proč se místním horám říká Mrtvé hory. Nádhera! Šedivé balvany rozličných tvarů a velikostí, rozpálené sluncem, modrá obloha, bílé mraky a jinak nic.Po cestě sbíráme ještě další kešku, která je umístěná blízku čtyř postelí. Jo, není to překlep, ani nemám vedrem přehřátý mozek, uprostřed kamenité pustiny se nalézají čtyři postele, někdo si dal dokonce tu práci a donesl maltu, aby jim zabetonoval nožičky! Chvilka zaslouženého odpočinku a mažeme dál do Temelsbergsattel, tam si vybereme cestu k chatě Priel – Schutzhaus, kde bychom rádi přespali. Po cestě se ještě tak nějak vnucuje vrcholek Temlsberg, kda by měla být také keška a hlavně, nejsme tu od kecání, je to vysokohorské tréninkové soustředění před B7, ne? Tak jdeme na to. Mám to dobré, mohu si odložit batoh. Vrcholek se původně zdá docela blízko, ale asi už nám jdou oči šejdrem. Lezeme a lezeme a pořád nic. Pak začíná přituhovat, je to nějaké strmé a není tu žádné jištění. Ještě kousek pokračujeme a pak, jako starší a rozumnější rozhoduji, že jdeme zpět. Celou cestu dolů se chválíme, jací jsme to ale rozumní geronti, že to dokážeme vzdát i pod vrcholem a že nás to vlastně ale vůůůbec neštve.

Za chvíli vycházíme kouzelnou bránou z mrtvé země, všude je najednou zase zeleň, stromy, kytky. Sestupujeme kosodřevinou k chatě, předchází nás rakouský dědeček s paťatýma nohama v nějakých starých teniskách, zdá se, že by si chtěl povídat. Když u nás neuspěje, zjevně ho to netrápí, povídá si sám se sebou, jeho hlas mizí v dálce. Ano, tomu dědečkovi jsme nestačili! Domorodý lid má zjevně tuhý kořínek.

A za chvíli jsme v chatě, zase stejná radost jako včera, výborné vepřové, salát, pivko a ještě jedno a do třetice všeho dobrého, Češky jsou dnes nějaké utahané, mají za sebou výstup na Grosser Priel, tak jdou spát. Na terase okupujeme dvě lehátka, je krásný teplý večer, tak chvíli vedeme různé řeči a pak jdeme spát taky. Nocleh je takový záhřevný, zbyla na nás místnost s rozpáleným komínem.

Neděle:

Dneska si rozhodně užijeme. Čeká nás výstup od chaty Priel- Schutzhaus (1420m.n.m.) na nejvyšší kopec místních hor – Grosser Priel (2515 m.n.nm.) a pak sestup k autu (577 m.n.m.). Sluníčko pálí jako blázen, rozumní kamzíci se rozplácli na sněhovou plotnu a nechápavě zírají, kam se ti pestře odění dvojnožci pinoží. Cesta je pěkná, člověk se nenudí. Taky tam vede ferrata, tak tu někdy příště.

Na vrcholu hledáme kešku, potkáváme nějaké Brňáky, tak ji společně objevíme, kdo jiný by tu hledal kešky, než Češi, že (a Moraváci, no ovšem)? Na vrcholu Grosser Priel stojí obrovský rudý kříž, kolem se motá spousta lidí, všichni se fotí jak diví. Ze zde vzniklé nové profilové fotky na Facebook musím pár turistů umazat v Zonerovi. Vrchol je za námi a teď už nezbývá nic jiného, než jít dolů a dolů a pak zase dolů a tak pořád dokola. Cesta je pořád poměrně zábavná, občas nějaký žebřík, lano, kramle, několikrát sjíždím po zadku sněhové pole. Welser Hütte poskytne trochu stínu a Radlera, ale také neodbytný pocit, že je pomalu čas na návrat do reality všedního dne. Lezeme nekonečnými serpentinami v suťovisku, pak v lese, sestup nemá konce. Je strašné vedro, ale obloha se pomalu zatahuje. Norové asi budou mít pravdu, bouřka se blíží. Už jsme dole, zbývá jen asi 10 kilometrů po silnici k autu. Už jsme docela utahaní, tak nám každý kopec připadá povědomý, tady už přece musí být auto. Třetí z nich byl ten pravý. Začíná poprchávat, hřmí. Honem jdeme do potoka spláchnout sůl z těla, je to nádhera, voda je docela teplá a nádherně čistá. Jen dojdeme k autu, začne lít jako z konve. Dokonalé načasování!

Pěkné to bylo.

A ještě pár fotek, kdyby to nestačilo:  http://gerontclub.rajce.idnes.cz/Totes_Gebirge/