Na sváteční sobotu 28. října jsem měl v hledáčku BLK. Patří k těm kratším a rychlejším stovkám a hlavně Šumava je na podzim také moc pěkná. Jenže je daleko a liniová, což komplikuje logistiku. A tak jsem se rozhodl, že se podívám na akci KČT Trilobit Barrandov nazvanou Do Holyně bez Holinek. Je pravidlem, že část účastníků ji běhá o poháry, nejinak tomu mělo být i dnes a společný start byl stanoven na 6:45 z nádraží v Davli.
Dosud jsem o pohár nikdy neběžel, jednak to znamená vstávat v sobotu proklatě brzo a také moje šance při startu smečky mladých vlčáků jsou nulové. Dneska, říkal jsem si, budou všichni na Šumavě a promočený dobře známý terén v okolí bydliště bude pro mě velkou výhodou.
Na nejdelší 52km trasu startovalo 17 účastníků. A vybíhali jsme jen ve čtyřech. Pěkně za tmy. A hned jsme začali sekat jednu drobnou orientační chybu za druhou. Trasu jsem měl v hodinkách i v telefonu a tak se dalo na ní vždy rychle vrátit. Největší noční orientační problémy nastaly při klesání do údolí Bojovského potoka a v něm.
Do Líšnice jsem dobíhal první, v Řitce na kontrole mi tuto pozici potvrdili a já měl moc dobrý pocit z toho, jak mi to běží. Počasí bylo fajn, rozednělo se a čekal mi známý terén. Co by se tak mohlo pokazit?
Ještě v Řitce jsem potkal paní s malým pejskem. Říkala, že se známe z výběhů a já hlupák se nezmohl na rozumnou odpověď. Alespoň pejsek mi byl povědomý. Ve stoupání na žluté jsem si přečetl, kde budou kontroly a došel klidu, že vím, co mi čeká. Nejprve to byla vyhlídka Hvížděnec.
A pak se to pokazilo. A to ze směru, který by mi ani nenapadl. Nad Černolicemi na červené značce se proti mně vyřítil velký pes, začal vrčet, skákat na mě a odmítal mě pustit dál. Dosud se mi nic takového nestalo, couval jsem, pak vybočil z cesty a pes na mě stále skákal. Po chvíli se objevil chlap a volal mým směrem „nebojte se, on vás nekousne“, pak ho i odtáhl a já pokračoval. Jenže kde je značka? Vylezl jsem na Červenou hlínu a značku tušil pod sebou. Zrovna tam přicházel jiný chlap se dvěma tentokrát uvázanýma zlatýma retrívrama. Rozběhl jsem se k němu abych se optal, zdali jde po značce. Jeden z pejsků mi vyběhl v ústrety, já si ho nevšímal, komunikujíce s chlapem. Ten krásný pejsek mi najednou bez varování kousl do stehna! Slušně to krvácelo a já měl jen náplasti na puchýře a žádnou desinfekci. Tak jsem je tam nalepil. Od chlapa, který se omlouval a byl nejspíš překvapený jako já, si vzal telefon a jméno s tím, že mi pošle kopii očkování psa. A co teď s pochodem? Rozumné by bylo vyhledat ošetření a zatočit nejkratší cestou domů. Noha pěkně bolela a krev prosakovala elesťáky, které ale ránu pěkně stahovaly. Mezi tím mi předběhl druhý běžec.
Byl to druhý pes, ale vypadal úplně stejně. Kousanec je až na konci článku, aby nestrašil v textu.
Zkusím, jestli půjde běžet, rozhoduji se a rychlým kulháním vyrážím vpřed. Běžec někde zakufroval, a tak jsem se na něj dotáhl a spolu jsme pokračovali až do dalšího špatného momentu této akce.
Ten nastal u vstupu do Nazaretu. Nejprve mi kolega nechtěl věřit, že tím roštím vede cesta, ale já měl jistotu z domácí přípravy. Naposledy jsem tu byl při Pražské stovce. Teď bylo trochu víc vody a do té se mu ve vteřině ponořil telefon. To ho nepotěšilo. Rozhodl se Nazaret vynechat a zamířit rovnou na kontrolu v Jílovišti. Na můj argument, že to není zrovna košer a že tam bude jistě tajná kontrola odvětil, že je v cíli nikdo nekontroluje, že to má ověřené. Měl pravdu.
Dál jsem tedy pokračoval sám, údolí bylo kvalitně zarostlé a já přeskakoval z břehu na břeh a v tom adrenalinu zapomněl na nakousnuté stehno.
Asi ve dvou třetinách jsem míjel nedobrovolně zaparkované vozidlo. Snad se řidič moc nepomlátil.
Na konci údolí byla skutečně tajná kontrola a pak už následoval výšvih na vyhlídku
V Jílovišti mi paní na kontrole potvrdila, že jsem druhý s velikým odstupem.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem se při hledání ztracené kontroly na Cukráku ohlédl a závodník mi dobíhal. Prý se v Jílovišti ztratil a ty kilometry navíc kompenzují chybějící Nazaret… Od této chvíle se mi nepustil, byť jsem na běhacích úsecích byl pomalejší. Zato jsem v okolí Černošic znal každý kámen, a tak nehrozilo další kufrování.
Úsek, který stojí za zmínku představovalo údolí Radotínského potoka. Na začátku klesání ke Kalinovu mlýnu jsme narazili na blbě vtipkující skupinu myslivců, kteří spustili přehradnou palbu naštěstí až když jsme se dostali k vodě. Tam na nás volal od chaty nějaký chlap, nebo že by to byl ten králík, že dál je cesta neprůchozí kvůli vodě a bahnu.
Fakt je, že tam bylo vlhko, ale Speedcrossy byly vhodným obutím. Proto se i traverz po úbočí obešel bez komplikací a v botách zůstalo sucho. Po cestě, viz foto, by to tak nedopadlo.
Celou dobu jsem následoval trasu naklikanou na mapy.cz a občas vedla podivně, jako před Kosoří, těsně podél lomu, dokonce za cedulemi zakazujícími vstup.
U Pacoldovy vápenky spoluběžec prohlásil, že dál se už neztratí, že je to stále po modré a kopl do vrtule.
Do cílové hospody v Holyni jsem doběhl se ztrátou minut, právě na předávání zlatého poháru. Na mě zbyl stříbrný za druhé místo. A tak jsem si neodpustil podotknout, že mi nepřijde v pořádku vynechání nejtěžšího úseky trasy, ale že je to na svědomí každého účastníka. Organizátor na to reagoval diskvalifikací běžce. Bylo to dětinské, možná jsem měl držet ústa, ale nějak mi to žralo. Makal jsem pokousaný několik hodin, navigoval a pak toto. Nicméně hořká pachuť z prvního místa ve mně přetrvává. Radost mi udělal třetí doběhnuvší závodník, se kterým jsem se pak svezl tramvají a probral celý pochod.
Shrnutí mých dojmů ani není třeba, vše podstatné jsem zmínil. Trasa byla pěkně vymyšlená a náročná. Hlavně tím, že cesty byly nasáklé vodou. Plánování finálního času tak vzalo rychle za své. Na druhou stranu mám bohužel pár silných negativních zážitků.
Každopádně organizátorům patří můj dík, další akci plánují týden před P100, to abych se rozhodl, kam se podívám. Celkem jsem prošel a proběhl 56.4 km, a hodinky naměřily nastoupených 1670 m.
A takhle vypadal kousanec odpoledne, když jsem dorazil domů.
Hustý fakt hustý.
I nám se stalo, že nás před cílem „došla“ skupinka pochodníků, a jedna naše spoluchodkyně si všimla že jednoho z nich viděla na trase v autě.
Další věc byla, že údajně neměli ani špinavé boty a na konec při problémech s navigací udělali klasickou věc, trasu si zkrátili….
A jedna věc je pravdivá – ty kontroly se nekontrolují – bohužel.
Roman Kratochvíl
Kontroly by se mely vzdy kontrolovat.Alespon jsem myslel ze na pochodech Trilobitu to tak vzdy bylo,sel jsem jich nemalo.Proc by se jinak svou narocnosti blizili CSUT.Vzhledem k nachlazeni a k pro mne extremni trati i pocasi jsem proto vcera volil kratsi trasu.
Tak máte poslední fotku, kde králík byl ještě na živu, když jsem probíhal já za tmy tak už mu někdo urazil hlavu :-(.
Toho plyšáka si pamatuju, ale neřekl bych že to je králík….. ale asi je.