Co se podívat znovu do Mrtvých hor, ale tentokrát v zimě? Zároveň vyzkoušet jaké je to pohybovat se na sněžnicích a přespávat ve winterraumech. Od nápadu nebylo daleko k jeho realizaci a jako vhodný termín se naskytl druhý březnový víkend 2019.
Vlastní výpravě předcházela pečlivá domácí příprava. Hledal jsem informace o nejbezpečnějších zimních cestách do hor a o fungování winterraumů a sledoval lavinové nebezpečí a počasí obecně. Magda zašla vypůjčit sněžnice a vyzvednout klíč díky našemu předplatnému u Alpenvereinu, jehož jsme členy již několik let.
Jako cíl jsme zvolili známou chatu Albert-Appel-Haus kde je k dispozici winterraum a jako zálohu jsme měli klíč k samoobslužné útulně Wildenseehütte. V úvahu připadala i chata Pühringerhütte, která má mít velkou kapacitu a dobře vybavený winterraum, nicméně za víkend bychom obě nestihli. Počítali jsme s tím, že auto necháme na parkovišti u Grundlsee.
Autoři různých textů na webu se shodují v tom, že cesta od Grundlsee z Gösslu (letní wanderweg 214), kolem jezera Varderer Lahngangsee je kvůli nebezpečí lavin nevhodná. Za nejbezpečnější doporučují zimní cestu vedoucí na vrchol Elm, ze které lze sejít právě na Pühringerhütte. Druhou možností, popsanou v jiném textu je vystoupat z vesnice Grundlsee po trase letní cesty 235. Touto cestou se rozhodujeme vydat i my. Sestup plánujeme k jezeru Altausseer See po cestě 212. Předpověď počasí není zrovna příznivá, zataženo a déšť na celý víkend. Lavinové nebezpečí stupně 2. Modrá čára ukazuje záznam gps z hodinek. Obrázky lze zvětšit kliknutím.
V sobotu chvíli před polednem parkujeme u jezera Grundlsee. Počasí je zamračené a lehce poprchává. Házíme na záda batohy s připevněnými sněžnicemi a vydáváme se vzhůru za novým dobrodružstvím.
V údolí jsou jen zbytky sněhu, a i cesta odbočující ze silnice s ukazatelem na chatu je dobře prostupná jen v botách.
Zdoláváme první výškové metry, sněhu přibývá a počasí radikálně mění svou tvář. Mraky mizí, vylézá sluníčko a značně se otepluje. Bundy jsou dolů a dojde i na sluneční brýle. Je tu moc hezky, sníh křupe pod nohama, jen lehce se boří a cesta příjemně ubíhá.
Náročný úsek přijde s terénním zlomem. Cesta začne stoupat ostřeji, traverzujeme svah, kudy vede letní cesta a vůbec se nám nelíbí stopy lavin, které tudy v minulosti sjížděly. Nejhorší úsek celého putování měří jen asi sto metrů a dost možná vypadá nebezpečněji, než jaký je. Už aby byl za námi. Vyrážím první a zrovna když jsem uprostřed, tak mi zůstává jedna sněžnice pod sněhem. Přece ji nemám tak špatně utaženou. Vytahuji ji a nacházím přerušený řemen v místě kde se nastavuje jeho délka. Spojuji oba konce a po pár krocích je opět z nohy. Tak obě sněžnice připínám na opasek a bořím se pryč z tohoto strmého úseku. Mířím si to na holou část svahu. Nebyl to ale dobrý nápad. Promočený svah mi pod nohama ujíždí a já visím rukama za keříky, pomalu se vytahuju a hledám opory pro nohy. Dál pokračuju zablácený opět sněhem, kde se hluboko bořím. Magda jde za mnou a volí lepší trasu, snadné to ale také nemá.
Když je nejhorší úsek za námi, tak se zastavíme s cílem zprovoznit sněžnici. Zjišťuji, že na řemenu chybí malý plastový díl, který aretuje sponu nastavující délku plastového řemenu. Jestli upadl, nebo tam nebyl od začátku, není podstatné. Nadávám na blbou konstrukci, které stačí tak málo aby přestala fungovat a hledáme cesty co zapasovat na místo plastíku abych mohl pokračovat dál. Magda nakonec přijde s řešením v podobě leukoplasti, kterou omotáme jeden konec pásku, který pak neprojde štěrbinou a nemůže se už znovu rozpojit. Škoda, že jsem ten debilní systém nevyfotil jako varování pro ostatní. Čas běží a před námi je výživné stoupání. Nejhorší je stoupat v místech kosodřeviny, to se občas člověk propadne až do větví. Ještě poslední výšvih a stoupání je za námi.
Naposledy se otáčím abych zamával jezeru Grundlsee. Když vše půjde podle plánu, tak ho zítra opět uvidím.
Tady na náhorní plošině je to parádní! Sněžnice se téměř neboří, dá se jít kam vás napadne a je tu klid a pohoda. Tušíme kudy vede letní cesta podle profilu terénu a v kapse mám telefon s mapou, kam se občas mrknu a postup zkontroluju. Den se rychle krátí a kolem sedmé nastává tma. Ta poetice místa nijak nebrání, spíše naopak. Světla našich čelovek protínají tmu a osvětlují bílou planinu. Orientace se stává náročnější, neboť už není vidět vzdálenější terén.
Ke tmě se přidává sněžení. Husté sněžení. Viditelnost ještě poklesne a já na telefonu zjišťuji, že jsme na jiné cestě, než jsem chtěl. Sice také vede na chatu, ale raději bych se držel původního plánu, kde nám budou orientačně nápomocné dráty lanovky. Zkouším tedy nastavit kurz tak abychom přišli na původní cestu. Po chvilce nacházíme stopy dvou sněžnic, ale v opačném směru. Vedou na rozcestí a vyhnou se blízkému vrcholku. Tak se jich chvíli držíme. Přemýšlím, kdo tu asi mohl jít a hlavně kam, nikoho jsme přece nepotkali. Záhadu objasním až doma. Je to tak, byly to naše stopy! Až tak se mi podařilo v té vánici poplést směr. Naštěstí o nic nešlo, nebyla žádná zima, s navigací se neztratíme, bylo jen otázkou času, kdy dojdeme. Kurz jsem opravil, vánice přestala a my uvítali dráty lanovky. Procházeli jsme kolem zasněžených salaší, ze kterých koukaly jen špičky střech a blížili se k chatě. Kolik tam tak asi bude lidí? Jak budou nadšení z toho, že je v půl desáté budíme. Těšíme se na teplo a jídlo, ale potmě a potichu to nebude. A jsme na místě. Příjemným zjištěním je, že v chatě nikdo nepřebývá! A dokonce týden nikdo nebyl.
Musíme si zatopit sami. Rozehřát sníh a usušit mokré věci. WInterraum je zde představený jednou místností s palandou pro cca 8 lidí, kamny a slušnou zásobou alkoholu. Od piva, přes víno až nějaký šnaps. Předsíňka, kde necháváme boty a sněžnice má vchod na suchou toaletu. Nečekaný komfort! Platíme do kasičky za bydlení, ale konzumujeme jen vlastní zdroje. Takto to tu vypadalo.
Probudili jsme se do zamračeného dne, lehce sněžilo a nezbývalo než se vydat na cestu zpět. Venku bylo neskutečné množství sněhu. Pamatuji, jak vypadala chata na podzim, v jaké výši byla terasa a teď byla někde pode mnou. Jak dlouho bude trvat, než tolik sněhu roztaje, roztaje vůbec? Dávám k porovnání foto ze zimy a podzimu. Chata je focena ze stejného místa a zhruba stejné vzdálenosti.
Cesta zpět měla být snadná. Žádná významná stoupání, jen zvlněná krajina a na konci sestup k jezeru. Ten bude lesem, takže nebezpečí lavin nehrozí. Bohužel s klesající nadmořskou výškou se měnilo skupenství padající vody, takže za chvíli jsme byli pěkně mokří, měnila se i struktura sněhu, těžký mokrý a bořivý. Kolem chatové osady, která se neustále rozrůstá o nové stavby jsme došli až na hranu klesání a otevřel se nám pohled do údolí, kterým se budeme spouštět.
Klesání nebylo tak snadné, jak jsme čekali. Mokrý sníh se hodně bořil a narazili jsme na úsek, kde byla vysoká převěj kudy to dál vůbec nešlo. Obcházeli jsme ji velkým obloukem až jsme narazili na stopy nějakého šíleného skialpinisty. Těch jsme se drželi, neb bylo jasné, že pokud ho nenajdeme rozlámaného pod sněhem, tak nás jeho stopy do údolí zavedou.
Nenašli. Na konci klesání se konečně objevilo opět jezero. Tentokrát Altausseer See, od něj to bude k autu ještě pěkný kus cesty.
Následovala poměrně nudná pasáž kolem jezera a pak po silničkách zpět na parkoviště u Grundlsee. Alespoň přestalo pršet, vylezlo sluníčko a osvítilo okolí s dalšími možnými turistickými cíli. Jako například rozhlednou Tressensteinwarte, na obrázku. Ale tam se podíváme třeba opět příště, vede totiž kolem ní další nástupní cesta do Totes Gebirge, kterou jsem ještě nešel.
Parádní výlet skončil a já už vím, že sněžnice poskytují svobodu pohybu v zasněžených horách. Ano jsou tu i skialpy, ale na ty se nechystám. Zatím.