Zimu a lyžování mám ráda, ale letos se pořád nějak nehrnula pozvání na hory. Tak nic, vymyslím něco sama. Co třeba zase někam s Mirkem Jakešem? Co nabízí? Norsko v termínu LH 24 a masopustu, to se nehodí.. A ejhle! Ural! V Rusku jsem ještě nebyla… Opatrně naťuknu možnosti zástupu na 9 pracovních dnů, termín Jarčiny operace žlučníku a ono to začne do sebe zapadat tak dokonale, že už mi nakonec nic jiného než vyrazit za hranice všedních dnů ani nezbude.
Když řeknu Mirkovi definitivní ano, začínám teprve zjišťovat, kam to vlastně jedu a co bych tak měla mít za vybavení. Trochu mi začínají tuhnout rysy, protože čím víc se akce blíží, tím víc meteorologové přiostřují svoje předpovědi. Na Norech i Accuweather se vzácně shodují na teplotách okolo -30, chvilkové oteplení je vylepšeno silným větrem. Těch 5 nebo 6 nocí ve stanu ale přece snad zvládnu…Tedy pokud budu mít pořádný spacák, a péřovku a rukavice a boty a co já vím co ještě?! Asi to je pěkná blbost! Jdu k Mirkovi na výzvědy, ukazuje mi, co by mi tak mohl zapůjčit a co si bere on. Rozhoduji se zakoupit speciální boty do mrazu, pořádné rukavice a po 25 letech i nový spacák ( tímto děkuji Petře a Michalovi za užitečný dárek k narozeninám :-)). Zbytek vybavení nějak poskládám z toho, co už mám. Třeba stará, veliká a tlustá péřovka z devadesátých let, když se trochu opraví a dosype peřím, bude jako nová.
Počasí mi přeje. Na horách je spousta sněhu, tak běhám na běžkách, až se ze mne kouří. V Praze uhodily „arktické“ mrazy. Lidi brblají a balí se do tlustých bund, já se raduji. Jako příprava skvělé. Sprchuji se každé ráno studenou vodou. Zatím v tom nenacházím velké zalíbení, Wim Hof by ze mne neměl radost, ale ani jedno ráno nevynechám.
Týden před odjezdem si s překvapením uvědomuji, že moje pravidelné návštěvy neuroboreliózy již několik dní vynechaly.
Proč vlastně jedeme na Ural se dozvídám zde. Putování za ztracenou lopatkou, žádná polární expedice! Mirek prostě potřebuje doprovod, aby svoji oblíbenou lopatku přivezl zpět do vlasti. A také by ten Ural konečně rád uviděl, loni se jim celou dobu poťouchle schovával v mracích.
1.-2.den:
Původně jsme měli jet čtyři, jeden účastník zájezdu ale zřejmě podlehl panice a odřekl. Takže se nakonec v úterý 27.2. scházíme na letišti Václava Havla jen tři- Mirek, Richard a já. Tvoříme poněkud zvláštně působící skupinku dvou ne úplně mladých pánů a jedné postarší dámy v lehce ošuntělé polárnické výstroji, s lyžemi a červenými dětskými boby naloženými spoustou nezbytných věcí. Mirek zjišťuje, že zapomněl doma platební kartu.
Po 2 hodinách letu se na letišti Šeremetěvo radostně shledáme se svými zavazadly, Richardovy boby jsou dost děravé. Asi pomsta letištního personálu za nadváhu zavazadla. Je ale fakt, že jistá únava materiálu tam také hraje nemalou roli. Cesta aeroexpresem a následně metrem na Jaroslavské nádraží proběhla hladce, ale kterej blbec si zabalil tolik krámů? Kdo se s tím má tahat? No asi ty, holka. Pánové toho mají sami dost…
Na nádraží mne pánové odloží i se zavazadly do bufetu a jdou shánět benzín do vařičů. Tak si objednám pivo a horký pirožek, pozoruji lidi, jedna prodavačka je takový univerzální typ pro všechny nádražní bufety světa, druhá už typická ruská žena, nestará, nemladá, oblečená v pytlovitých šatech, s trvalou na hlavě. Pracovitá, pod trochu komisním povrchem dobrosrdečná. Takové teď budeme potkávat všude. Lidé přicházejí a odcházejí, právě přistavili náš vlak. Začínám cítit ten starý známý krásný pocit. Už zase jsem on the road.
Pánové benzín nesehnali. Pumpa byla zavřená.
V 7 hodin moskevského času posbíráme saky paky a jdeme se ubytovat. Před dlouhatánským vlakem se houfují lidé, děžurné si je odškrtávají v seznamech a postupně pouštějí na palubu vagonu, který bude většině z nich útočištěm po dvě noci.
Naše místa se nacházejí ve vagonu číslo 6, je to tzv. plackartnyj vagon, tedy ten nejlevnější. Po levé straně jsou otevřená kupé pro 4 osoby, po pravé ještě příčně umístěná lůžka pro další dva lidi. Hned při vstupu nás vítá velký samovar na uhlí. Horká voda bude k dispozici po celou cestu. Vagon není nejnovější, ale všude je čisto, dostaneme i slušné ložní prádlo a ručník.
Máme všechna lůžka v jednom kupé, zaplacená jsou 4 místa, takže vděčíme nepřítomnému čtvrtému členu výpravy za dostatek úložného prostoru. Přes uličku poslouchám mladou ruskou maminku, jak příjemným altem hovoří se svým asi čtyřletým synkem Kyrilem. To dítě bylo naprosto úžasné, celou cestu nezazlobilo.
Chvíli si povídáme, pak Richard vytáhne víno z vlastní produkce, decentně si připijeme a jdeme spát.
Někdo by řekl, dvě noci ve vlaku, to musí být utrpení! Já jsem se na to těšila. Někdo se válí na pláži, já v ruském vlaku. Nemusela jsem mnoho dlouhých hodin dělat naprosto nic! Jen dřímat, pozorovat spolucestující, krajinu za oknem, jíst, pít a spát. Schválně jsem si nebrala nic ke čtení ani chytrý telefon. Pomalu jsem se vyhrabávala ze suti slov, vjemů a informací, kterou mne zahlcuje moje profese i běžný život a začínala vnímat samu sebe. Kdesi jsem četla, že je třeba občas se zastavit, aby nás doběhla naše duše.
Několikrát vlak zastavil na delší čas na nějaké zastávce, bylo možné se chvíli protáhnout, koupit něco k jídlu. Na stanici Kotlas byla pauza dokonce skoro hodinu, tak jsme ji operativně využili pro nákup benzínu do vařičů. Místní taxikáři nám dali kanystr, jeden z nich nás odvezl asi 3 kilometry k benzínce a obratem s úlovkem zpět.
3.den
Cesta utekla jako voda, stanice Eleckaja nás přivítala 1.března hodinu po poledni sluníčkem.
V příjemně vytopené čekárně moderního nádraží jsme vzbudili pozornost domorodců poté, co Mirek zapálil vařič a začal opravovat notně zdevastované Richardovy sáňky.
Já jsem zatím pozorovala hemžení lidí na nádraží. Vlak je zde jedinou spojnicí s civilizací, nevedou sem žádné silnice. Proto se ke každému vlaku sjíždějí lidé na sněžných skútrech i v autech rozličného stáří – jsou zde vidět opravdu pěkné retro kousky, ale i drahé nové terénní vozy západních automobilek- aby si vyzvedli zboží a poštu. Zaujala mne dvojice Něnců- pastevců sobů, v tradičních oděvech, ale s chytrými telefony v rukách. Asi doma v jurtě nemají signál. Pokrok nezastavíš…
Za hodinu byly Richardovy sáňky opravené, benzín rozlit do lahví a my opouštíme po naší návštěvě poněkud zapáchající čekárnu vstříc tundře. Poprvé zkouším, jak se jde na lyžích se sáňkami na provázku. Není to tak strašné, jen sáňky se občas kotí. Zítra je budu muset lépe vyvážit. Lyže s tuleními pásy a vázáním z Mirkovy dílny nemají chybu, ale musím na ně opatrně, loni jednomu členovi výpravy lyže po pár dnech pochodu praskla. Mimochodem, původ výše zmíněného vázání je zajímavý. Plastové díly, které drží špičku boty, vytáhl Mirek z koše kdesi na Špicberkách. Zahodila je tam nějaká norská expedice, protože díly držící patu jim v mrazu popraskaly. Český polárník nelenil a všech se ujal. Doma poškozené plastové díly nahradil popruhy různých barev a šířek, konstrukce je podobná tomu vázání, co jsem měla jako malá holčička na mých prvních lyžích. Celek je poněkud neúhledný, ale na rozdíl od norského originálu funguje a v mrazu nepraská.
Po pár kilometrech pochodu jsme se utábořili ještě na dohled od stanice Eleckaja. Nastala moje první polární noc, ve stanu benzínový vařič vydával příjemné teplo, jídla bylo dost, spacák hřál, co víc si přát. Na nebi zářil úplněk, při zemi hnal vítr tisíce třpytivých sněhových vloček.
4.den
Ráno jsme za kuropění sbalili a vyrazili do pustiny. Trochu foukalo. Pak už dost foukalo. Sáňky se neustále převracely, musela jsem přeskládat věci, člověk se prostě učí za pochodu. Postupně vytahuji všechno, co se dá namotat na obličej, protože fouká fakt dost. A řeším zásadní problém. Buď mám krytý obličej a namrzají mi brýle, tudíž nic nevidím, nebo vidím a namrzá mi obličej. Do konce putování jsem to nevymyslela…
Večer, po asi 8 hodinách pochodu stavíme stany, pro změnu dost fouká. Mirek přichází k nám na návštěvu, povídáme si, dáme trochu čaje se Strohem a dohadujeme hodinu zítřejšího odchodu. Mirek prosazuje půl 7, my 8 hodin. Nakonec ho přesvědčíme. Jdeme spát.
5.den
Ráno se vzbudíme před půl 7 a slyšíme Mirka, jak se ptá, proč ještě nejsme hotoví. On už je plně sbalený a čeká na nás.
Venku není úplně přívětivě, fouká, jak jinak, vítr žene před sebou spousty sněhu, ani dlouholetého polárníka to do velkého nadšení neuvádí. Zdá se, že jsme mu neudělali radost. Ale oba jsme si naprosto jisti, že dohoda zněla na osmou. Takže se najíme, sbalíme a v 8 jsme připraveni na cestu.
Po několika metrech se Mirkovi láme lyže. Takže znovu rozbalit stan, zapálit vařič a pokusit se opravit lyži. Když se na ten proces koukám, moc šance tomu nedávám. Ale copak může žena sdělovat své připomínky zkušenému polárníkovi? I kdyby náhodou měla pravdu? Tak jen trpělivě hlodám pilkou na železo zahnuté kousky stanových kolíků, které budou použity jako dlahy.
Asi po hodině zabalíme a vyrážíme opět do vánice. Po 50 metrech je na tom lyže skoro stejně jako před hodinou. Takže je naložena i se svou kolegyní na sáňky a Mirek jde pěšky. Naštěstí je terén poměrně schůdný a sníh je větrem udusaný a tvrdý.
Velkou část dne stoupáme. Sáňky jsou těžké a bolí mne z nich záda. Kvečeru přicházíme na plošinu s výhledem na horu Pajer. Po zamračeném dni se obloha jasní a hory se nám ukazují v celé své kráse. V dálce se pase velké stádo sobů.
6.den
Ráno nás vítá Mirkův radostný povyk- koukejte, sobi přišli až ke stanu! Vylézám ven a opravdu, jsme obklopeni snad stohlavým sobím stádem. Někteří jsou skoro bílí a mají modré oči. Po nějaké době zjistíme, co je k nám tak přitahuje. Sůl v naší moči. Konám svoji ranní potřebu těsně obklopena několika paroháči, trochu se bojím, aby mi nějaký paroh omylem neprojel mezi žebry.
Výstup na Pajer nebyl v plánu a musím přiznat, že mne to ani nemrzí. Pokud tady dole je zima a fouká jak o život, jak by bylo asi tam…
Loučíme se se soby a vyrážíme. Mirek má znovu, již lépe opravenou lyži. Vyčasilo se, je polojasno a vidíme hory.
Cestou potkáme jediného živáčka, Něnce na sněžném skútru.
Říká, že asi 4 kilometry odsud má jurtu, Mirek ale rozhoduje, že je to daleko a že tedy na návštěvu nepůjdeme. Škoda. Možná to bylo, jak říká Majda, karmické okénko. Proč? O tom budu psát za chvíli.
Dnes totiž nastane den D. Den, kdy se dostaneme na místo, kde rok čeká Mirkova opuštěná lopatka. Bude naše putování završeno úspěchem? Na odpověď si musíme počkat do večera, poté co celý den putujeme podél hor až na místo, kde tábořila loňská výprava. Mirek pomocí Garmina zaměřuje místo, kde by se lopatka měla vyskytovat a snaží se odhrabat druhou lopatkou sníh. Asi po hodině úsilí to vzdává.
Říká, že zřejmě tu lopatku někdo v létě našel a odnesl. Vůbec bych se nedivila, kdyby byla na čestném místě v jurtě onoho pastevce sobů, který nás dnes zval na návštěvu. Karmické okénko se zase uzavřelo. Nicméně si myslím, že přestože tato výprava na Ural měla být poslední, ještě jedna nepochybně bude. Až slezou sněhy. Ta lopatka tu někde přece musí být…
Večer se úplně vyjasní a přestane foukat. Než zalezu do stanu, koukám na hvězdy a sněhem zavátou pustinu kolem nás. Nízko nad obzorem svítí Orion. Z druhého stanu se do té kýčovitě krásné zimní noci line polárníkova samomluva. Kur…, do pr…, kur… Již při minulé výpravě jsem pochopila, že to není důvod k znepokojení. Dáma by řekla něco ve smyslu ale ne, ten vařič nějak špatně hoří, či něco podobného. Zalézám do spacáku s krásným pocitem, že vše je tak, jak má být.
7.den
Ráno balíme za bezvětří. To je krása! Celý den putujeme podél sluncem zalitých hor, občas zastavíme, já fotím jak divá.
Je poměrně velká zima, ale celý den moc nefouká, tak se jde příjemně. Tedy asi jenom mně. Richard bojuje s chorobou, Mirek má opět problém s lyží. Na konci dnešní etapy už jde zase pěšky, tady už to jde hůř, sníh je navátý a tak se dost boří. Večer se obloha zatahuje, stan stavíme poprvé za bezvětří. Richard pronáší prorocká slova o tichu před bouří.
8.den
Dnes bychom měli dojít k zastávce Poljarnyj Ural. Ráno se Mirek sbalí a vyrazí beze slova napřed. Nevíme, zda se naštval, nebo co se děje, nicméně orientace v terénu je snadná a není problém jít po jeho stopách. Za nějakou dobu ho doženeme, prý chtěl mít náskok kvůli té rozbité lyži. Občas by pár slov navíc neškodilo…
Vítr pomalu sílí, žene proti nám sníh, snažíme se chránit obličej, jak nejlépe dovedeme, vytahujeme i lyžařské brýle. V duchu si zpívám o bílé tmě a o těch sto yardech, co mu zbývají k Mary Ann. Teď už je to regulérní vichřice. Zážitek poměrně silný.
Po pár hodinách pomalého postupu vpřed Richard ukazuje na jakýsi plot. Před námi se z bílé tmy pomalu vynořují budovy zastávky Poljarnyj Ural.
Zastávka – vyhřátá oáza uprostřed sněhové bouře- nás přivítá útulnou čekárnou, plnou kytiček paní přednostové stanice. Ona dáma, oblečená v ležérním župánku, zmizí ve své kanceláři, jakmile nás spatří. Na takový nával tu není zvyklá. Nějaký mladík nám po chvilce přináší konvici s horkou vodou.
Podle původního plánu jsme měli přespat na hranici Evropy a Asie a pak se ještě podívat kousek dál, na druhou stranu hor. Richard je nemocný, už se těší, až zaleze do postele v Labytnangi. Mirek je ochotný tu se mnou ten den navíc zůstat. Ptáme se výpravčího Alexandra, který si s námi přišel popovídat, jaká je předpověď počasí. Říká, že zítra má být ještě hůř, než dnes. V březnu to často hodně fouká, vysvětluje nám, že se tu stýkají dva směry vzdušného proudění a tak je počasí v tuto dobu dost nepřívětivé. Prý je lepší přijet v únoru, to sice víc mrzne, ale méně fouká. Tak příště…
Nechce se mi do města, ale v takovém počasí se stejně nedá chodit, takže se nakonec rozhoduji, že pojedu do Labytnangi také. Jdeme se ještě vyfotit na hranici Evropy a Asie a pak jsme pozvaní k Alexejovi, traťovému dělníkovi, který bydlí v dřevěném domečku vedle nádraží.
Je z Vorkuty, tam má ženu a 4 děti. Týden je tam a týden slouží na stanici. Každý den, za každého počasí ho vlak odveze 23 kilometrů od nádraží, on jde zpět a proměřuje nějakým přístrojem koleje. Železnice je zde jedinou spojnicí s civilizací, nejsou zde žádné silnice. Proto se údržbě trati věnuje velká pozornost. Na stanici Poljarnyj Ural pracuje asi 10 lidí.
Jeho domeček je velmi útulný, má zde vše, co může potřebovat. Ložnici s televizí, kuchyňku, dílnu i vlastnoručně vyrobený modem, takže se Richard připojuje na wifi. Alexej se chlubí, že v mládí lyžoval, je mistr sportu. Když se ptáme, jak rodina i on snáší to týdenní odloučení, suše řekne, zvykli jsme si. V létě za ním žena a děti jezdí na houby a na borůvky, on je zásobuje čerstvě ulovenou zvěřinou. Dvě bílé pacičky polárního zajíce ještě leží na židli.
Před pátou nám jede vlak. Alexej nám pomůže ve strašlivé vánici naložit lyže a my opouštíme Ural. Vlak jede 100 km asi 6 hodin, na každé zastávce stojí dlouhou dobu, protože je zároveň i vlakem zásobovacím a tak se vykládá zboží.
Do Labytnangi přijíždíme před půlnocí. Děžurná z vlaku nám zajišťuje, že v nádražní ubytovně, kde máme spát, na nás počkají. Jenže ouha. Když vystoupíme z vlaku, čeká tam nějaký pán a ten nám sděluje, že ubytovna nefunguje. Že si máme zavolat taxi a jet do jediného hotelu ve městě. Spořivý Mirek chce spát na nádraží, což rezolutně odmítám. Na sprchu se docela těším.
Tak tedy jedeme do hotelu. Slečna taxikářka nás nasouká do zánovního Passatu i s našimi sáňkami a lyžemi. Hotel vypadá pěkně. Paní recepční je moc milá a Mirek nějak usmlouvá, že nám místo 6600 rublů za tři noci počítá jen 3300. Pan vedoucí je tedy spokojen, nakonec to vyjde levněji, než nádražní ubytovna a tak se můžeme jít ubytovat. Hotel se nijak neliší od hotelů nižší kategorie u nás, je tam čisto, teče teplá voda a já mám pokoj pro sebe.
Je pravidlem, že v horkých oblastech je všude v interiérech strašná zima a v polárních oblastech strašné vedro. Vypínám topení a spím při otevřeném okně.
9.den
Ráno jdeme s Mirkem na nádraží koupit jízdenky. Navrhuji, že bychom plánované muzeum v Salechardu mohli navštívit už dnes. Docela se tam těším, mají tam malé mamutí mládě, které našli zmrzlé kdesi v okolí a expozici o životě domorodců. Mirek říká, že to necháme na zítra. Vrací se do hotelu a já se vypravím k Obu. Tam nedojdu, protože pro změnu děsně fouká. Vracím se zpět do hotelu, kde zjistím, že pánové odešli. Prý jeli do Salechardu, říká recepční. To snad ne??!! Na to, abych jela za nimi už je pozdě a pak, to by mi snad neudělali? Tak opět vyrážím do města, fotím a pozoruji život. Na to, že je docela hnusně a přes noc napadlo asi půl metru sněhu, je na ulicích docela živo.
Město Labytnangi-v domorodém jazyce Sedm modřínu má asi 25000 obyvatel, bylo založeno v roce 1890 a od roku 1975 má status města. Jedinou spojnicí s evropskou částí Ruska je železniční trať, kterou postavili na základě Stalinových plánů v padesátých letech vězňové Gulagu. Železnice měla propojit již existující trať z Moskvy do Vorkuty s řekou Jenisej. První část z Čumu do Labytnangi byla dokončena, původní úzkokolejka byla zmodernizována a slouží dodnes. Druhá část ze Salechardu do Igarky na řece Jenisej nikdy dokončena nebyla. Po Stalinově smrti byla stavba opuštěna. Zbytky tzv.Mrtvé trati lze najít dodnes.
Město je poměrně pěkné, udržované, v obchodech se dá koupit všechno, na co si člověk vzpomene. Veškeré zboží tam jednou týdně přiváží nákladní vlak, jen květiny se vozí letecky do Salechardu, kde je nejbližší letiště. Když si představím, že léky do mojí lékárny vozí třeba třikrát denně a tady si to paní kolegyně musí naplánovat na týden dopředu…
Je večer a ve městě už fakt není kam jít, tak jdu do hotelu a dozvídám se, že pánové opravdu byli v Salechardu v muzeu, protože zítra je státní svátek a tak má muzeum zavřeno. Mirek mi volal, ale já jsem mu to nebrala. Možná, kdyby měl moje číslo uložené s mezinárodní předvolbou… Grrrrrr!!!
10 .den
Do Salechardu nakonec druhý den s Mirkem jedeme, i když muzeum je zavřené. Je 8. březen, MDŽ. Tady to fakt slaví. Od rána mi každý říká „ s prazdnikom“ a myslí to vážně. Za rohem staví maršrutka, chvíli čekáme, přijíždí moderní autíčko GAZ s velmi přátelským a řečným řidičem Igorem. Přejíždíme po ledu přes Ob, v Salechardu všichni vystoupí a on nás z vlastní vůle ještě povozí po městě, vyfotíme se u polárního kruhu a k tomu získáme ještě spoustu informací o životě. Vzpomíná na naše náklaďáky Tatra, prý pomohly vystavět celé Labytnangi.
Salechard je větší (48000 obyvatel) a starší než Labytnangi. Město bylo založeno v roce 1595 jako pevnost na řece Ob. Původní název Obdorsk (Обдорск), odvozený od slova Ob, se používal do roku 1933. Dnešní pojmenování pochází z německého „Сале-Харн“, což lze přeložit jako „osada na mysu“. V carském i sovětském období byl tehdejší Obdorsk oblíbeným deportačním cílem.
Město je také pěkně udržované, rostou tu nové domy, kostel s církevní školou, zaujme i pěkná budova umělecké školy, či velký koncertní sál.
Mirek se jde podívat do obchodu s loveckými potřebami, s prodavačem strávíme v družném dialogu o táboření na severu, o sankcích EU vůči Rusku, či o místním zdravotnictví nejméně hodinu. Mají tu spoustu skvělých předmětů pro polárníky- třeba pěkné polárnické boty, termosky, krátké lyže do terénu i s jednoduchým, ale funkčním vázáním a především perspektivní benzínový vařič. Mirek dlouze váhá, chvíli se procházíme venku a pak nakonec se vrací a vařič kupuje. Myslím, že udělal dobře.
Rozveselen dobrou koupí mne Mirek doprovodí ještě ke kostelu sv. Petra a Pavla a ke skanzenu, který je rekonstrukcí původní kozácké pevnosti ze 16. století. Postupně se vyjasňuje a dělá se krásně. Takhle mohlo být o pár dní dřív.
Ještě tržnice, fotím Něnce, jak prodávají zmrzlé ryby a boty ze sobí kůže a už nám jede maršrutka zpět.
Opět Igor! Když mu chci platit, říká, že ode mne peníze nechce, když jsem z té země, co vyrábí Tatry a škodovky a k tomu je ještě MDŽ.
Večer se jdu ještě rozloučit s tundrou, je krásný jasný podvečer, na obzoru vidím siluety hor.
Po návratu jdu do místní restaurace na večeři. Richarda ani Mirka jsem nepřesvědčila, tak se tam vypravím sama. Restaurace vypadá velmi luxusně, ceny ale nejsou nijak přehnané. Objednám si rybu a točený Žatecký Gus a pozoruji skupinku domorodců, kteří zjevně něco slaví. Všichni jsou oblečení svátečně, pijí a hodují. Po nějaké době přeci jen přijde Mirek. Domorodci nás zvou ke stolu, jíme, pijeme něco vodky a skvělé klikvové šťávy, dokonce i na tanec došlo. Dorazil i Richard, kterému už je trochu lépe. Zjišťujeme, že tu slaví opravdu vážně MDŽ. Pronášejí se vzletné přípitky, i Mirek přispěl svou troškou do mlýna. Jsem to trochu za exota, nejdřív jdu sama do restaurace, což to prý u žen nebývá zvykem a pak ještě prozradím, že ani jeden ze členů výpravy ke mně nepatří a manžela že mám doma.
Vyslechnu si životní příběh paní, jejíž rodinu sem osud zavál z Oděsy. Ptá se „ a šeříky, ty na zahrádce máte? A růže…“ Máme, ano, jistě. Vlastně jsem si předtím neuvědomila, jak je to krásné, mít na zahrádce růže a šeříky…
11.-13.den
No a co dál? Ráno na vlak, zase ta strašlivě dlouhá cesta do Moskvy, prohlídka Moskvy a pak už jen dvě hodinky letu do Prahy.
Shrnutí?
Zkusila jsem si, jaké je putování polární krajinou se sáňkami. Vzhledem k tomu, že mrazy nedosahovaly očekávaných extrémních hodnot, nebylo to náročné. Škoda, že jsme museli skončit o den dřív. Jsem teď bohatší o pár užitečných znalostí a myslím, že na nějakou takovou výpravu se ještě někdy v životě vydám. Když už mám ten nový spacák!
Rusko… Moje první návštěva této země. Podstatně vyšší životní úroveň, než jsem čekala. Výhoda znalosti ruštiny. Na Urale báječní, přirození a otevření lidé. V Moskvě jsou všichni zamračení a nepříjemní, také u nás takoví bývali, zapomněla jsem skoro. Na hlavním náměstí hlavního města stojí muž s portrétem masového vraha a nikomu to nevadí…
Myslím na ty, kteří přežili hladoví a špatně oblečení v těch místech, kde jsem já, sytá a dobře vybavená měla občas pocit, že jsem faakt dobrá, když ten mráz a vichřici přečkám. Na ty, kteří na příkaz šílence stavěli železnici do nikam, odsouzení za nespáchané zločiny k strašlivým trestům, bez možnosti odvolání, či úniku. Na všechny ty nevinné oběti revoluce, které začala hltavě požírat své děti.
Malý výlet za poznáním, že je dobré si vážit toho, co máme. A nemyslím tím jen dobré oblečení, výživné jídlo a teplou sprchu.