Kruh se uzavírá. Krátkými městskými běhy jsem před pár lety začínala, po nedlouhém, ale krásném období ultratrailů jimi také končím.
Vídeňský půlmaraton jsem běžela před 7 lety. Tehdy nás jela spousta, stará garda Gerontclubu, fandící rodinní příslušníci, obsadili jsme skoro celý pension v Mikulově. Bylo krásné, až příliš teplé jarní počasí a já jsem byla nadšená. VCM2009 Pak ale přišla řada jiných, lákavějších akcí, tak proč jezdit na banální půlmaraton takovou dálku?
Letos jsem dlouho váhala, zda ještě vůbec uběhnu aspoň ten půlmaraton. Hlásili jsme se proto až na poslední chvíli. Bylo nás podstatně méně.
Vyjížděli jsme v pátek. Počasí nebylo ani jarní, ani teplé. Pršelo jak z konve a předpověď na víkend optimismem nesršela. Ve Vídni mělo pršet hlavně v neděli dopoledne.
Pro mezipřistání jsme místo Mikulova zvolili Znojmo.
I v dešti bylo město útulné a pohostinné. Určitě by stálo za delší návštěvu, tolik vlídně působících vináren svítilo do sychravého večera a lákalo kolemjdoucí, nicméně pravý sportovec si pochopitelně dá jen těstoviny a jde na kutě, že? Musím ale říci, že těstoviny byly excelentní a aspoň trochou růžového jsme se nakonec zlákat nechali.
Druhý den, opět za deště, vyrážíme do Vídně. Celkem snadno najdeme výstaviště, nafasujeme čísla a já si konečně budu moci prohlédnout místní pamětihodnost. Minule jsme se vraceli na noc do Mikulova, teď bydlíme kdesi na předměstí , tak je na prohlídku města času dost. Je pořád zima, ale už neprší. Sláva. Dostávám se do správného vlastivědného vytržení, nachodíme po městě strašné kilometry. Hunderwasserův dům, Svatoštěpánský dóm, Hofbug, Opera, radnice.
Několikrát projdeme misty, kde se zítra budeme usilovně potit. Už chystají trať, všude je spousta policistů a dobrovolníků, kteří hlídají, aby se nestal nějaký malér. Je to smutné, svět se začíná pomalu měnit.
Kdykoli se v mé blízkosti vyskytuje Franta, je mi buď hrozná zima, nebo extrémní vedro a mám permanentní hlad. Nejinak tomu je i teď. Okolo 6. se začínám dožadovat oběda. Ale buď je to moc drahé, nebo mají jen tučnou rakouskou stravu, prostě se nechytáme. Až kousek od auta najdeme takovou malou pizzerii, jdeme na těstoviny. Nemají tam žádný alkohol a pán je takový snědý, poněkud pozdě chápeme, že dát si Aglio olio od Turka nebyl dobrý nápad. Zlaté Znojmo! Těstoviny jsou polité směsí česnekové pasty a spousty oleje, příšerně mastné a slané. Typická předzávodní dieta. Ale hlad je hlad, snad to přežiju.
Hotýlek je na opačné straně Vídně, než je start závodu. Vlastní ho zřejmě Jihoameričané, žádný germánský ordnung. Což se zítra ukáže jako na jednu stranu výhoda, na druhou docela malér. První, koho potkáváme je takový mladičký český pár, oba běží maraton. Probereme s nimi a s paní na recepci, jak na start. Ptáme se, zda si můžeme před hotelem nechat auto, paní říká, že klidně a že si můžeme nechat i věci na pokoji. Prima. Aspoň se po závodě vysprchujeme. Rozhodneme se, že nebudeme honit auta na přepravu zavazadel do cíle, ale vyrazíme úplně nalehko, jen s kartičkou pojišťovny a pár drobnými na metro. A jdeme spát. Start je v 9, musíme docela brzy vstávat.
Norům to naštěstí nevyšlo. Neprší. Je zima a hodně fouká, ale z nebe nic nepadá. Hurá! Na start jsme se dostali bez komplikací, davy tam byly veliké, ale všechno opět fungovalo. Startovalo se ve vlnách, takže my jsme přišli na řadu v 9:15. Vyrážela jsem do boje bez jakýchkoli ambicí, jsem ráda, že se vůbec hýbu. Tělo mne bolelo standardně, ale nějak se běželo celkem lehce, po těch loňských stovkách mi 21 kilometrů přišlo jako úplně zanedbatelná vzdálenost. Celkem rychle jsem to měla za sebou a Franta ani moc dlouho nemusel čekat. Naštěstí, teplo opravdu vypadá jinak. Doběhla jsem v čase 1:46:59, což se mi nezdálo jako nějaký závratný výkon, ale ty dámy v kategorii 50+ byly nějaké pomalé, 19. místo z 407 v kategorii mne docela překvapilo. Ještě si to moje rozkládající tělo dokáže vzpomenout, jak dříve běhávalo.
Tak, a teď rychle do sprchy a pak se snad konečně dočkám vytouženého vídeňského řízečku. A možná i Sacherova dortíku. To je takový dluh z minula. Před těmi 7 lety jsem zatoužila po výše uvedeném pamlsku, ale bratr mne odbyl pro něj typickými laskavými slovy : “Smrdíš, nikam nejdeme“ . A mazali jsme zpátky do Mikulova. Tak snad dnes? A třeba i vysprchovaná?
Když jsme přijeli před hotel, zjistili jsme, že sprcha ani oběd tak brzy nebude. Ona totiž byla siesta. A hotel byl zamčený. My jsme tam stáli jako trubky s 5 eury v kapse, bez telefonu a klíčků od auta i od pokoje a nikde nikdo. Nějak jsme to nepředpokládali a v ranním shonu si nevšimli cedule na dveřích. Není vylidněnějšího místa, než vídeňské předměstí v neděli v poledne. Už aspoň trochu svítilo sluníčko, ale teplo pořád nikde. A jakýkoli živáček taky nikde. Všichni si užívali nedělního oběda, jen my, ohavně upocení a hladoví jsme si říkali, jestli nejsme náhodou blbí. Po docela dlouhé době přijel sympaticky působící, vedle v domě bydlící domorodec s telefonem, telefon nám půjčil, zavolali jsme na číslo hotelu a naštěstí pán z recepce asi po 10 minutách přijel a otevřel nám. Jinak bychom tam čekali ještě asi 3 hodiny.
Již krásně vymydlení a převlečení jsme vyrazili do Schonbrunnu, kolem kterého už jsme dneska jednou běželi a který byl nedaleko od hotelu. Po cestě se jak na zavolanou vylíhla útulná hospůdka s pravým telecím řízečkem, po prohlídce zámeckých zahrad došlo i na ten dortík.
A závěr? Vídeňský půlmaratón je největší masovka, jakou jsem kdy běžela. Nemůžu ale říci, že by mi to vadilo. Organizace byla v obou případech dobrá, trasa se moc líbila, i když letos už se vyhnula historickému centru. Asi by se tam ty davy nevešly. Ta maratonská turistika má také své půvaby. Když to půjde aspoň takhle, budu ráda. Do Vídně už se vracet nemusím, všechna přání se mi splnila, ale je tolik krásných míst, kde jsem ještě neběžela…