Když jsem začínal na podzim roku 2013 pobíhat s brdskou partou po okolí, tak mi nenapadlo nic originálnějšího, než si stanovit nějaký dlouhodobý cíl. Co třeba uběhnout plný maraton ke svým 50. narozeninám? Přišlo mi to jako děsně originální myšlenka a ještě k tomu neuvěřitelně drzá, neboť uběhnout v celku 42 km může jen opravdový sportovec nebo amatér, který si to pak odskáče.
Později jsem zjistil, že myšlenka vůbec nebyla originální, ale to mi nebránilo se ji držet. Definici úspěšného absolvování jsem upřesnil tak, že trasu musím dokončit bez následků na zdraví a v dobré náladě. Pokud bych chtěl být ambiciózní, tak pod 4 hodiny. V té souvislosti mám stále v živé paměti výrok jednoho známého, který v drážďanské hospodě prohlásil, že jestliže nezaběhne maraton pod 4 hodiny, tak má jeho trenér vážný problém. Já naštěstí trenéra nemám a tak nebudu mít komu spílat.
Rok 2016 se opět podstatně liší od předchozích již pohybem zaplněných let. Například tím, že za chvíli se překlopí do své druhé poloviny a já dosud neabsolvoval jedinou stovku! Zatímco vloni jsem byl nadšený ze svého umístění v CSUT, neb jsem obsadil s 8mi akcemi celkově 18. místo (CSUT2015) a nebyl přede mnou starší účastník, letos jsem pobíhal jen kolem domu a ve městech.
V mém podání je velký rozdíl mezi stovkou a maratonem, který mi přijde náročnější. Na něm si nesednu na polívku, nebo nepřejdu do chůze, když se cesta začne zvedat. A dlažební kostky a asfalt také nejsou zrovna pozitivem a potěchou pro nohy.
Příprava
Za první maraton jsem si vybral pražský PIM a registroval se dlouho dopředu. Bohužel termín kolidoval s Jesenickou stovkou, která byla jednou z nejlepších loňských akcí. Letos tak padla za oběť dávnému plánu. Asi by bylo rozumné řídit přípravu nějak sofistikovaně. Když už ne s kvalifikovaným trenérem, tak lze využít nástroje jako Endomondo, které umí takový plán vygenerovat. Také mám v elektronické verzi knihu „Jak uběhnout maraton za 100 dní“ od Miloše Škorpila z roku 2007. Jenže slepě následovat cizí plán se jednak nevyplácí, ale hlavně by mne to dlouho nebavilo. A tak jsem si jen nabíhal své kilometry max 3x týdně s tím, že o víkendu jsem se snažil o běh delší.
Za test kondice jsem si vybral nádherný Pilsen trail v délce 23 kilometrů 2. dubna. Jako veterán jsem skončil 13. zatímco Magda byla opět na bedně jako 2. v kategorii veteránek.
Hned týden po něm jsem startoval na městském půlmaratonu ve Vídni. Tam panovalo příjemné chladné počasí a tak jsem si zaběhl svůj osobák 1:44:28. Magda běžela úplně famózně a sepsala o této akci krátký text.
Když si zaběhnu půlmaraton dvakrát, tak jsem v cíli maratonu za tři a půl hodiny, nebo ne? Bohužel když si uvědomím, jaké úsilí mi stojí poslední kilometry, co dělá moje tepovka a jak jsem rád, že to mám za sebou, tak je jasné že podruhé by to prostě nešlo. Bude třeba běžet pomaleji, mnohem pomaleji. Zatímco na půlce je můj limit cca 5 min/km, pokud bych chtěl dát maraton za 4 hodiny, tak mi stačí 5:41. To zní snadno, ale udržím tempo po 4 hodiny?
Chtělo to nějaký seriózní test výdrže. Naštěstí se jeden přímo nabízel, Brdská stezka. V sobotu 16. dubna startoval v Mníšku pod Brdy závod označený jako Mezinárodní ultramaratonský závod v běhu na 50km,ECU a Mistrovství České republiky veteránů v ultramaratonském běhu. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik drzosti, ale já se přihlásil mezi ty borce a moc rád viděl Georginu, Vojtu či Matěje. Za super výsledek bych považoval tempo 6 min/km a čas pod 5 hodin, neb terén není úplná rovinka, 860 nastoupaných a naklesaných metrů je znát. Je zvláštní, že poslední kilometry vždy bolí ať už je závod jakkoliv dlouhý. Nejinak tomu bylo i v Mníšku. Matěj mi trhl asi kilometr před cílem a Vojtu jsem viděl jen chvíli po startu, přesto jsem měl ze závodu výborný pocit, dokončil jsem jej totiž za 4:54:35! Opět bylo příjemné chladné počasí, a ač se běželo po zpevněných cestách, tak mezi stromy v krásné přírodě. Jedno podstatné jsem si tak ověřil, dokážu vcelku dát delší trať, než je pouhý půlmaraton.
Den D: 8. květen 2016
Na start jsem nešel zrovna v optimálním rozpoložení, předchozí dvě bezesné noci a jejich příčina mi pěkně pocuchaly, ale snažil jsem se vše ignorovat a svůj první maraton si užít od začátku až do konce. Trasu jsem měl nastudovanou, strategii vymyšlenou a počasí také vypadalo rozumně. Strategie byla jednoduchá, běžet tempem 5:30 dokud to půjde a tím získat čas na závěrečné zpomalení, které skutečně mělo přijít. Ve startovním poli byl i můj o 14 let mladší kolega, který poctivě trénoval a já byl zvědav, jak nám to půjde.
A šlo to zpočátku docela dobře. Tempo jsem držel podle plánu, a moje rozpoložení je vidět i na fotce šikovně postaveného fotografa Petra při prvním průběhu kolem jeho stanoviště na Výtoni.
Magda byla dobře naladěná i při druhém přiblížení k fotografovi
Zhruba před 30. kilometrem na mne začne doléhat únava a dochází mi energie. To samé mi potkalo zde, udržet tempo bylo stále těžší a stálo více námahy. Asi bylo potřeba doplňovat energii více než jen pár kousky banánů, se kterými mi Petr zachytil. Tuto fotku jsem vybral ještě z druhého důvodu, názorně ukazuje proměnu podmínek. Začalo se totiž nepříjemně oteplovat a já bral houbičky, kde jen to šlo. Nejtěžší úsek a podmínky byly ale stále před námi.
Tím úsekem bylo druhé proběhnutí Holešovicemi. Zvedl se totiž docela silný vítr, který foukal, jak jinak, proti závodníkům až na Libeňský most a pak nějak do boku. Tepovka mi citelně stoupala a poslední kilometry začaly být více otázkou vůle než svalů, kterým se nedostávalo energie, a hrozně moc chtěly přejít do chůze. Já se rozhodoval, zdali když přejdu do chůze, zvládnu vysněný limit a na druhou stranu, když nepřejdu, jak moc hrozí, že zkolabuju a závod nedokončím těsně před cílem. Ostatně nebyl bych první ani poslední, kdo toto dokázal. A neběžím ani s kamarády, kteří by pomohli, jako na snímku níže.
Nakonec jsem si spočetl, že i kilometr za 10 minut mi bude stačit, hodně jsem zvolnil, ale pokračoval v pohybu majícím simulovat běh. Zbývá posledních pár metrů do cíle, výraz myslím hovoří za vše, v hlavě byla v tu dobu jediná myšlenka „dokončit“.
A cíle jsem skutečně vlastními silami dosáhl v reálném čase 3:56:28 jako 163. v kategorii MM50 a 2117 celkově.
Co dál?
Cituji Miloše Škorpila „Maratonští turisté, kteří tyto závody objíždějí po celém světě, jsou schopni běhat každý měsíc jeden. To je však spíše extrém. Běžný rekreační sportovec podobnou zátěž zvládne jednou nebo dvakrát do roka. A jestli máte za sebou svůj první maraton, dejte si minimálně roční pauzu. Pořádně si ji vychutnejte, je to váš první „maratonský rok“!
To zní dobře, že? Nejspíš si časem ještě nějaký maraton zkusím, jen nevím, zdali opět ve městě. Pro zlepšení času na všech krátkých tratích mi chybí jedna důležitá součást přípravy – intervaly. Těm jsem se dosud naprosto vyhýbal. Nevím jak na ně a pár pokusů mi zrovna nešlo a nebavilo.
Jenže i ta vytrvalost, na které jsem si loni zakládal, se nějak vytratila a já málem zdechl při banálním 37 km tréninku na Brdech. Ještě to bude zajímavé.
