Z příspěvků na webu, tedy spíše z jejich absence, by bylo možné usoudit na utlumování aktivit Gerontclubu, zvláště v druhé půli roku 2016. Nebylo tomu úplně tak, spíše nebyla nálada a čas psát nové příspěvky. A tak to trochu nahradím tímto souhrnným článečkem.

Pravdou je, že zatímco v roce 2015 jsem vlétl do dlouhých akcí a CSUT poháru tak po hlavě, že jsem se nakonec umístil s 8 akcemi na 18. místě a nebyl přede mnou starší účastník, letos jsem hodně polevil a lehce se propadl až na 349. příčku s dvěma bodovanými akcemi. Však jsem se také ptal okolí, zdali ví, co má společného K100, J100, MF100, Den cesty, H8, BLK a Loučení. Správná odpověď zněla, že jsem na nich letos nebyl…

Na druhou stranu tak vznikl prostor pro jiné podařené sportovní i nesportovní akce. Poprvé jsem byl na Brdské 50, pražském maratonu, JUTu a opět jedné krásné zahraniční akci – Lavaredo ultratrailu.

Samostatný článek si zaslouží zcela nová aktivita a tou je poznávání nádherných hor trochu z výšky a za pořádného jištění. Horolezcem nikdy nebudu, s výškami jsem dříve nebyl kamarád, a tak jsem lehce s obavami čekal, co se mnou udělají ferraty, o kterých mnoho mých kamarádů básnilo. Poprvé jsem dostal šanci na akci pořádané Martinem Fojtíkem. V Rakousku se sešla prima parta a hory byly opět skvostné, nicméně v květnu ještě byla většina jištěných cest zavřená. V červnu jsme při příležitosti Lavareda vyzkoušeli pro změnu jednu ferratu v Itálii Ivano Dibona (B), hned nad Cortinou. Ale i v červnu byly pro sníh cesty stále zavřené a tak jsme vynechali hned sousední Marino Bianchi (C/D). To pravé okoštování zajištěných cest mělo přijít opět v Rakousku koncem srpna a nemělo chybu.

Následuje krátké shrnutí akcí, na jejichž popis už nebyl čas, chuť a také tak velký důvod. Raději budu šetřit síly a byty na nové.

B7

Je pátek 2.září a já jedu již potřetí do Frenu na registraci Beskydské sedmičky. Dá se tedy říct, že už mám docela dobrou představu o tom, co mi bude následující hodiny čekat.  Jenže každá akce je trochu jiná, byť vede většinou po stejné trase. Liší se počasím, ale hlavně aktuálním rozpoložením a stavem obou partnerů, kteří spolu musí absolvovat celou trať a spolu také řešit nastalé krize. Letos podruhé půjdu trasu Long a podruhé si za parťáka beru mladého a namakaného Pepu. Vloni nám to úplně nevyšlo, zato letos mám jasno. Reparát bude ve velkém stylu. Dokonce pomýšlím na medailovou pozici, stačí totiž trochu zrychlit, zhruba na úroveň loňského času Lady s Martinem a třetí místo nás nemůže minout ! A prostor ke zrychlení vloni rozhodně byl.

Druhý velmi zkušený tým na startu je tvořen Magdou a Georginou. Jestlipak obhájí loňské druhé místo? Tyto „neambiciózní“ ženy budou mít dálkový dozor, sledující na internetu postup soupeřek. I já jsem požádal doma o informační SMS a dostalo se mi jich.

Hned od startu jsme se do toho pěkně obuli, na Lysé byli ještě za hluboké tmy a v Ostravici na 5. místě v kategorii. To jde, říkal jsem si. Soupeři začnou zpomalovat a my ty dva páry jistě dáme. Jenže ouha, už nástup na Smrk nešel podle předpokladů. Začátek jsme prostě přepálili, oba jsme toho měli dost a bohužel Pepovo krize se bude nadále jen prohlubovat. Takto nás zachytil fotograf na Pustevnách, jenže ani nikotin v rostoucích dávkách nepomáhal, naopak.

Z běhu už moc nebylo, postup se nadále zpomaloval a naše pozice začala propadat.

Rozběhli jsme se až z Velkého Javorníka, ale to už nebylo co zachraňovat. Celkový čas, nakonec horší než vloni, byl 18:57 a stačil na 14. místo v kategorii muži 50+ Long. Nicméně můj plánovaný čas 16:40, který měl zajistit 3. místo, by byl oceněn těsně 6. místem, taková přibyla letos konkurence!

A co ženy? Druhé místo letos nezopakovaly.

Šumavský Šutr

Na Šumavském šutru jsme byli letos potřetí. Navzdory předsevzetí, že se budeme snažit navštěvovat nové akce a nechodit stále na ty stejné. Jako třeba na LH24, že 🙂 Jenže Šumava na podzim je prostě nádherná a trasa závodu běží opravdu pěkným a celkem náročným terénem, kde se skáče přes kořeny, občas zapadne do bahna a překonává značné výškové rozdíly. Prostě trail k pohledání.

Zázemí závodu se tentokrát přesunulo do penzionu U Horejšů ale bydlet jsme zůstali v retro Sporthotelu Olympia. Jeho výhodou je, že se startuje přímo pod jeho okny, a minimalizuje se tak čas na přechody. Trasu jsme zvolili opět ve vzdálenosti maratonu. Ano je to zbabělé, první rok jsem dal jedno kolečko, vloni dvě a tak letos měly být logickým pokračováním tři. Jenže vloni jsem si pěkně natloukl a tak mým cílem bylo zlepšit si čas. Fenoménem letošního ročníku bylo počasí. Lepší Michal objednat nemohl. Bylo příjemné sluníčko a teplo, zato hned druhý den přišel na Šumavu první sníh.

Běželo si mi příjemně a čas jsem si malinko také zlepšil.

Magda nechala většinu žen opět za sebou. Prostě terén umí, a čím těžší, tím lépe.

Stovka podkrkonoším

V hotelu Pod Zvičinou jsem letos teprve podruhé. Tomáš organizuje svoji stovku pečlivě a vnáší nejen své zkušenosti z jiných akcí, ale i domácí pohodu a pochutiny. Alespoň takový pocit jsem si odnesl vloni, potvrdí se letos? Jaký názor na akci bude mít Magda, která je tu poprvé? Vybral jsem si tuto běhavější a snazší akci k tomu abych ji dokázal, že se umím přizpůsobit, nezávodit a akci si pěkně užít. Trasa je lehce pozměněná, má ještě méně asfaltu a Tomáš si s ní dal práci. Nejen vyhledat, ale i označit. Takto vypadá zázemí závodu, hotel Pod Zvíčinou.

Ještě jeden rozdíl tu oproti předchozímu ročníku byl. Chyběla hustá mlha a orientace byla snadná, i na turistické značky a přidané odrazky bylo letos vidět. Fenoménem PK100 jsou občerstvovačky. Magda na ně dlouho vzpomínala, však jsem ji z nich skoro nemohl dostat. Tolik dobrot tam měli, že je ani nebudu vyjmenovávat. Tak alespoň dva snímky z různorodých prostředí.

Většinu trasy jsme šli svižným krokem, a tak byl čas kochat se okolím a fotit zajímavá místa nebo úkazy, jako například neskutečnou hromadu muchomůrek.

O zajímavé zpestření se postaral účastník závodu zhruba naší věkové kategorie, se kterým jsme se neustále předbíhali. V ten moment se v Magdě vždy probouzel závodní pud a hnala mi jak na desítce. Tolikrát jsme měli zato, že byl závodník setřesen, zatímco nás znovu předbíhal. Ale nakonec jsme náš minizávod s náskokem vyhráli. A dosažený čas? Ten není důležitý. Zato UTMB body se mohou ještě hodit 🙂

Poslední poznámka se týká nebývale malé účasti na tak kvalitní akci. Startovalo pouhých 74 účastníků a dokončilo 57. Často zmiňovaným důvodem bylo nezařazení PK100 do CSUT ligy. To tolik lidí sbírá body? Asi ano.

Drážďanský půlmaraton

Na jaře jsem si zaběhl osobák ve Vídni a na podzim jsme naplánovali zaběhnutí dalšího městského půlmaratonu.  V Drážďanech jsem běžel už v roce 2014 a velmi dobře si pamatuji, jak krutý byl můj závěr závodu. To jsem měl co dělat abych nepadl do spárů zdravotníků. Tak nedobře jsem se cítil, běžíce za hranicemi svých schopností pro vysněný čas. Výprava byla letos rozsáhlejší a krom Magdy, Michala, Petry, zakládajících členů Gerontclubu a Míši byla na startu i Lenka, kterou jsem dosud neznal.

Tento víkend bylo chladno, jen pár stupňů nad nulou, a to mi paradoxně hodně vyhovovalo. Byla mi zima, a tak nezbývalo než poslechnout pravidlo Libora Uhra „Když je ti zima, tak zrychli“. Nejen, že jsem se zahřál, ale celkem v pohodě a v poklidu zaběhl svůj nový osobáček!

Noční MTBO Cyklon

Četli jste na webu v tomto roce něco o MTBO? Že ne? To může znamenat jen dvě věci, žádné nebylo, nebo jsem o nich nepsal. Pravdou je, že bylo jen jedno, Ztracené kobylky se synem a bylo velmi vydařené. Ale to je málo, a tak co nezkusit znovu orientaci na kole v horském terénu a aby to nebylo tak snadné, tak v noci a pěkné zimě.

Ano, Magdu táhne chata Kara, jako můry světlo lamp. S dalšími dvěma bludičkami už figuruje i v reklamě na jarní taškařici zvanou Krkonošský survival.

Zavodníci na startu, kam jsme se dostavili hned se zpožděním.

Pěkně postavené kontroly v terénu jsou pro zkušené závodníky. I ve dne bych měl co dělat s orientací, nemluvě o horském terénu. Copak o to, já si technické sjezdy na novém celopéru užíval, ale Magda s půjčeným horákem měla co dělat uhlídat stabilitu a bohužel se jí to jednou nepodařilo. Naštěstí je to statečná a železná žena, a tak si nic nezlámala. Zato do kopců po silnici předjížděla mladé páry jako by se nechumelilo. Bylo pěkné míjet tiše jedoucí ale hodně svítící cyklistické dvojice. Dnešní výkonné LED svítilny a hromada reflexních prvků vykreslovaly neuvěřitelné obrazy na cestách

Do cíle jsme dorazili opět po časovém limitu, hladoví a zmrzlí navzdory závěrečnému stoupání. Přesto nejsme zdaleka poslední. Otázkou ale je, jestli to není náš poslední Cyklon, přece jen je to opravdu náročné MTBO.

Po závodě ještě krátké nahlédnutí na hřeben, zima už přichází, však se také píše 5. listopadu.

Koloběh

Dočkal jsem se! Po dvou letech se znovu vracím na trať tohoto bláznivého podniku. Od té doby, co jsem, jako pozorovatel, byl na trati poprvé se nám změnil. Účast je výrazně větší, zajištění ještě kvalitnější, a hlavně závodníci ještě nadupanější.

Letos startuji s Magdou. Chtěl jsem s ní jít již dříve, ale ona vždy preferovala mladého a silného Libora. Jenže Libor tento prosinec nemůže, a tak jsem jako náhradník dobrý. Raději moc neprovokuji, protože chlapů toužících po účasti je výrazně více než zdatných a odvážných žen. Prý letos půjde jen o společenskou akci, žádné závodění, ujišťujeme se navzájem.

Za začátku opravdu nijak nejančíme, v klidu si běžíme a kocháme se krajinou. Ale postupně se tempo začíná zvyšovat a zvyšovat a najednou míjíme jednu dvojici za druhou. A to člověku vždy dodá další síly. Do cíle jsme se dostali v čase 4 hodiny, 20 minut. Skoro jako s LIborem.

A je hezké, že oceňují prvních šest týmů celkově a v kategorii 100+, kde jsme přesně šestí i skončili.

Pražská stovka

Tuto „domácí“ akci pod názvem Trans Brdy bych mohl odbýt jediným linkem na Magdy článek. Ale zaslouží si pár poznámek i ode mne. Letos jsem si dal cíl odzkoušet, jak zvládnu kontinuální pohyb přes dvě dlouhé noci. Trasa byla vybrána Olafem pečlivě aby účastníkům ukázala maximum z Brdského pohoří v rámci možných povolení. Já moc rád navštěvuji místa, kde jsem ještě nebyl a tentokrát to byl už Třemšín nebo celkem blízký vrchol Písek, ze kterého je foto níže..

Podle klasického scénáře jsme místo po hřebeni scházeli postupně do údolí abychom se po chvíli vraceli na vrcholy. První noc jsem zvládl ještě v pohodě, ale ta druhá mi přinesla nové zážitky. Poprvé jsem usínal za pochodu a konečně měl prý halucinace. Já si ale myslím, že ten chlap v Černolicích stejně byl a schoval se, když jsme přišli blíž.

Jak hodnotit letošní P100? Obrovské množství práce s přípravou, značením a vůbec organizací se projevuje na rostoucí základně účastníků, kteří chtějí tu legendární Pražskou stovku pokořit. Více než polovině se to letos povedlo, jak by asi vypadala situace v cíli, pokud by počasí bylo pravé zimní? Já jsem spokojený, ve dvou nám cesta dobře ubývala, v klizích se umíme s Magdou navzájem podržet, a tak to byl skutečně spíš test psychické odolnosti. Zvláště, když jsme  většinu trasy procházeli za tmy. Půjdu ale tu příští? Nevím.

POP4

Tentokrát nejde o závod, ale přátelské vánoční proběhnutí Prahou. Je to skvělá příležitost, jak sklepat nějaké kalorie, které se na mě během svátků tak rády lepí. A také si dávám osobní neskromný cíl – dokončit celou trasu. Termín není zrovna ideální a tak mnozí včetně Magdy tráví 2. svátek vánoční s příbuznými. První naši účast jsme začali Na hvězdě, podruhé jsem si natloutl hned na mostě inteligence a pro bolesti skončil už na Babě.

Letos se startovalo už světla v 8 hodin ráno, a tak jsem most překonal bez potíží. Kluci pozměnili trasu a přidali více terénu, také ale v druhé půli zavedli zkratku abychom byli v cíli ještě do tmy. Trasa se tak scvrkla na 60km.

V cíli na Hamru byla útulná hospůdka, kam na večer dorazili další běžci. Zatímco já udělal chybu, nezůstal a vydal se hned po večeři k domovu. Padla tma a postupně začala padat i voda. Nejprve lehce, ale pak se stavidla otevřela. Nicméně jsem si tak splnil svůj původní záměr a dorovnal délku na původních 75 km. Pěkné to bylo. Jen ty kalorie se nepustily, potvory. A v době psaní tohoto textu mám pocit, že si na oslavu roku přizvaly ještě kamarádky.