Ještě vloni, krátce po úspěšném absolvování TDS jsem dostal chuť na nějaký další zahraniční ultratrail. Pro svoji krásu byl často zmiňovaný The North Face Lavaredo Ultratrail letos pořádaný po desáté. A protože jsem v Dolomitech v létě ještě nebyl, byla volba jasná. Přes úvodní losování jsem se dostal spolu s Magdou, Jirkou, Petrem a mnoha dalšími českými účastníky. Nic tedy nebránilo naplánovat cestu do Itálie a nějakou turistiku a feraty v místě. Zbývalo dohodnout den odjezdu a příjezdu. Nakonec to byl docela oříšek, který jsme rozlouskli až těsně před závodem.
Termín Lavareda se bohužel napasoval přesně mezi dvě akce, které jsem si užíval před rokem. A tak jsem raději nejel na letošní 50. Krakonošovu stovku a ani se nehlásil na Malofatranskou stovku. Týden v Dolomitech mi měl tyto ztráty vynahradit.
Cesta
Autem se nabízí dvě cesty z Prahy. Kolem Mnichova, nebo přes Linz, kterou pravidelně na svých cestách do Rakouska využíváme. Při pohledu na mapu opět volíme cestu přes Linz a kolem Salzburgu, která nás přivede do často navštěvovaného okolí Zell am See a Glossglockneru. Ve Vysokých Taurech je spousta nádherných horských chat a na některé z nich plánujeme přespat i na cestě do Cortiny. Jen musí být před závodem snadno dostupná a také otevřená, což se v půli června ukazuje jako obtížný požadavek. Nakonec se zadaří domluvit nocleh na Hochschoberhütte, 2.322 m, web nebo zde, jak dobrodružné bude se k ní dostat, jsem ale doma nad počítačem ještě nemohl tušit.
V Mittersilu uhýbáme na jih a placeným tunelem podjíždíme horský masiv, abychom v městečku Ainet odbočili směrem do prudkého svahu s cílem zaparkovat u mostku přes potok Leibnitzbach v nadmořské výšce 1656 m, jak předepisuje popis u chaty. Jenže cesta je po chvíli přehrazena zábranou se zákazem vjezdu! Konzultace s mapy.cz na mobilu odhaluje alternativní tenkou linku, která vede na stejné místo a tak se po ní vydáváme. Po takové cestě jsem dosud nejel, zpočátku jedeme po asfaltu, ale úzká cestička se klikatí tak, že jedno kolo je u svahu, zatímco druhé jen kousek od okraje bez svodidel. Po chvíli končí i asfalt a začíná ostré stoupání po lesní cestě. Netuším, kam až dojedu díky terénu a příčným odvodňovacím vlnám. Nakonec se zadařilo pomalu dostat až na místo! Víte, jaké je nejlepší terénní auto? No přece služební 🙂 Ať si ještě užije, už to máme za pár. Vyšlapat necelých 700 výškových metrů nádherným údolím byla už hračka. Na konci nás čekala odměna, útulná čerstvě zásobená chata. Všimněte si okolí!
V ní nás přivítal sympatický Harry s tím, že jsme letos úplně první návštěvníci, neboť teprve včera mu vrtulník doručil zásoby, které teď s kamarády nosí do chaty. Chata voněla novotou a krátký pobyl i servírované jídlo a pití byly výborné. Škoda, že jsme v pátek ráno museli chatu opustit a vydat se na cestu. Zvolil jsem jinou variantu a dostal se k zákazu z druhé strany. Prý tam spadla skála a nelze projet. Místní nám naštěstí ukázali cestu, která na mapách chyběla a tak jsme se přes lesní stezky a pastviny dostali zpět do údolí.
Cesta do Cortiny netrvala ani dvě hodiny a překřížili jsme při ní dvakrát trasu budoucího závodu.
Cortina d’Ampezzo
Po celou dobu v Cortině a na LUT jsem se nemohl ubránit neustálému porovnávání s Chamonix a TDS. Cortina je mnohem menší, a díky času konání závodu před hlavní turistickou sezónou, působila dojmem provinčního poloprázdného městečka. Ostatně až do roku 1956 byla skutečně jen malou vesnicí, změna nastala díky konání VII. zimních olympijských her, které byly v mnoha ohledech revoluční. Byly to první ZOH spoléhající se na sponzory a vysílané v televizi. Mimochodem o televizní kabel zakopl krasobruslař vezoucí olympijský oheň při zahajovacím ceremoniálu. Naštěstí oheň nezhasl. V rámci ZOH došlo také k výstavbě zimního stadionu o kapacitě 12000 lidí.
Do tohoto stadionu vedly naše první kroky za registrací. Místo hodinového čekání ve frontě jako na TDS, jsme přišli k prázdným stolům, kde proběhla jednoduchá kontrola vybavení a odcházeli jsme s taškou a číslem přes malý prostor Expa se stánky propagujícími všemožný sportovní materiál nebo závody. Magda si všimla toho, že mezi vlajkami zdobícími stěny haly bohužel chybí naše česká a to navzdory více než dvou desítkám zaregistrovaným českých účastníků. Venku mezitím potemněla obloha, a hrozila bouřkou nad horami. Snad to nespadne i ve městě, říkali jsme si.
Nyní bylo na čase dořešit logistiku bydlení, kluci si zvolili kemp Roccheta, je menší než ostatní a hlavně nejblíže, tzn. v případě potřeby v pěším dosahu. Už na vrátnici kempu nás přivítala cedule, že účastnící LUT budou platit i za noc, kterou stráví na závodě. Tu noc jsme měli v kempu postavený jen stan, auto jsem zaparkoval na free parkovišti nedaleko centra.
Asi v 8 večer jsme vyrazili zpět na stadion, jednak odevzdat drop bag, který bude doručený na Cimabanche, 66.km, a také něco sníst na Pasta-party. V bagu jsem měl kromě láhve s Kofolou, čistě pro radost, krátké kalhoty na den, náhradní boty s ponožkami a goretexovou bundu pro případ deště. Během konzumace těstovin se venku hrozivě zatáhlo a dává se do silného deště. Ten nepomíjí, ale přechází v slabší zato však vytrvalý, skrápějící ulice téměř do 23. hodiny, hodiny startu. A tak se na náměstí vydávám v Salomon „nepromokavé“ bundě.
THE NORTH FACE® LAVAREDO ULTRA TRAIL 2016
Je oficiální plný název tohoto podniku. Měl jsem o něm představu z reportů mnoha běžců, co jej již absolvovali. A ta se dala shrnout do několika slov: běhavý, nenáročný, krásný. Potvrdí se tento pohled? Kluci nám dali ještě dvě rady před startem. Máknout hned na začátku, neboť první kontrola má agresivní časovou bránu a šetřit síly na náročný závěr. Časový limit na 119 km trať s převýšením 5850 m je stanoven na 30 hodin.
Zhruba v půl jedenácté v noci se řadíme do startovního pole. Déšť ustává a je příjemné teplo, takže bunda jde na batoh a celý závod budu absolvovat v krátkém merino triku fi Rab. Rovnou napíšu, že se skvěle osvědčilo a moje záda mu jsou neskonale vděčná. Z reproduktorů se stále ozývá nadšený komentář, občas i anglicky, ale rozumnět mu moc není, pak přijde odpočítávání posledních vteřin a dav se dává do pohybu.
Nejprve běžíme ulicemi, pak stoupáme periferií a po chvíli cesta uhne více do svahu. Tady Magdu ztrácím, nemá prý natrénováno a v žádném případě nedokáže závod dokončit, její hlavní přání je neskončit hned na první časové bráně, ale zvládnout pomalu alespoň kontrolu na 66. km. Dav závodníků citelně zpomaluje, až téměř zastavuje. Je to tu! To znám z TDS. Opět potečou nervy. Ale ne, pole se pomalu hýbe a jak se rozšiřuje cesta, tak si každý nachází svoji dráhu a tempo. Vůbec stoupání bude sice dlouhé, ale vede po široké cestě s příjemným sklonem. Špunty se tvoří ještě několikrát před drobnými překážkami, ale nepředstavují nic zásadního. Těším se, že podobná cesta nás zavede na závěr zpět do Cortiny, to budou poslední kilometry ubíhat.
Jak to tak bývá, tak po stoupání přišlo klesání, nejprve se běželo příjemnými lesními cestami mírného sklonu, až později se svah zlomil ostřeji. V dalším stoupání byla první občerstvovačka s tekutinami a cesta celkem pěkně ubíhala až na první časovou bránu Federavecchia na 33. km. Pole se ne a ne roztrhat, takže prodrat se k pultům nebylo úplně snadné.
Napil jsem se, doplnil lahve a skousl pár drobností. Opět budu srovnávat s TDS, zde ale Italové ztrácí body, nabídka pochutin mi nenadchla, levné sladkosti, tvrdý sýr, který nechtěl klouzat do krku, čokoláda, banán. Až později jsem objevil salám a krájené housky. K pití obvyklá voda, jonťák, kola a časem jsem přešel na teplý slazený čaj. Zde byla nabídka široká.
Jak se tak chystám k odchodu, tak najednou nevěřím vlastním očím. Na kontrolu přichází Magda spolu s dalším českým závodníkem. Co se to děje? Chytla druhý dech, nebo se tak loudám? Pokud mi hodinky neklamou, tak bude půl páté ráno a do limitu máme něco málo přes hodinu. Opouštím občerstvovačku a za nedlouho mi ve stoupání Magda dohání. Už to začínám chápat, do kopce jede jako dráha a předbíhá davy, prý ale sestupy ji bolí. Dáváme se do řeči se slovenským závodníkem. Stěžuje si, že mu to tak nestoupá jako nám mladým 🙂 Klobouk dolů, chtěl bych mít takovou kondici za 15 let! Podle výsledovky došli oba slovenští závodníci do cíle za pěkných 27 hodin. Bohužel nevím, zdali jsem mluvil s Lukášem či Štefanem, došli totiž spolu a výsledovka neuvádí věk.
Přichází svítání a s ním i první pohledy na vrcholky hor. Bude opět horký den, pokud však trasa i nadále zůstane v lesích, tak se horka bát nemusíme.
Psal jsem, že před závodem trochu sprchlo? Projevilo se to, jak jinak, trochou bahna. Místo ho bylo víc než jen trochu. Někteří láteřili, jiní se rovnou klouzali a padali, ale my, odkojení trasami Loučení v Českém středohoří, jsme se té změkčilosti jen smáli. Nemám kvalitní fotky z nejvíc exponovaných míst, foťák nebyl můj a za blátivou kouli by mne majitelka asi nepochválila.
Přesně na vzdálenosti maratonu, neboli 42. kilometru jsme se propracovali k jezeru Misurina. Mělo krásně průzračnou vodu, která lákala k ponoření. Místo toho jsme ale pokračovali po jeho břehu dál vstříc dalším nástrahám trati i dalším jezerům.
Následovalo stoupání do nejvyššího místa trasy k největší a nejfotogeničtější atrakci Dolomit – Tre Cime. Bohužel v tomto úseku na mne přichází krize a pěkně silná. Ztrácím sílu a začínám pochybovat, zdali dokončím, když jsem letos tak zanedbal přípravu. Loupnu si energetickou tabletu a ta se mi odmění nevolností. Už, už se chystám na premiéru ve venčení obsahu žaludku. Takových jsem loni viděl a já stále tento zážitek neznám. Bohužel i na Lavaredu k němu nedojde. Magda zpomalila, abych ji stačil, a já se ji za to brzy odvděčím. Následující foto je z tohoto stoupání. Pro zajímavost kontroluji aktéry ve výsledkové listině. První červenobílý nedokončil, druhý černý také ne a třetí červený za 27:20 hodin. Ještě na Fedaravecchie jsem byl celkově 950. To to všichni pěkně pálí, že jsem tak vzadu. Nevím kolik lidí skutečně startovalo, počet byl omezen na 1300, ale vždy někdo nedorazí na start.
Pod jižní stranou tří vrcholů se nacházel náš nejbližší cíl, chata Auronzo. Teplá polévka, salám a teplý čaj mi udělají moc dobře. Žaludek se uklidní a já chytám druhý dech. Po krizi není ani památky. Je tu nádherně, počasí nám přeje a fotíme hromadu fotek. Já vybírám jednu, která nás zaujala ve světle čerstvých zpráv z Anglie. Jen se mrkněte na prapory, dlouho takto spolu vlát nebudou..
Pokračujeme do sedla a Magda fotí mnohokrát Tre Cime a malebné okolí. V tomto místě fotí závodníky s TÍM pravým pozadím i oficiální fotografové, jejichž fotky jsem si za neobvykle malý peníz 10 euro předplatil. Následující je jednou z nich.
Za sedlem se před námi otevírá dlouhé údolí, kterým budeme klesat více než výškový kilometr na jeden zátah. Tady se s Magdou loučím, abych ji viděl opět až v cíli. Říká, že skončí na příští kontrole, ale ve skutečnosti ví, že já vím, že závod dokončí. Dostávám za úkol trénovat seběhy na B7. Tak se jej s vervou chopím, nabírám rychlost a skvěle se bavím přeskakováním kořenů, kamenů a hlavně předbíháním všech těch, kteří před chvílí předbíhali nás. Síly mám na rozdávání a Lavaredo mi konečně opravdu baví. Během této vlny euforie se prudký svah pomalu narovnává a cesta se stává širší a snazší. Běžím po bělostném štěrkovém podloží a dopředu si vyhlížím své další zářezy. Až do momentu, kdy neběžím, ale letím. Doslova. Dopadám pod nohy nějakého Itala, který mi pomáhá zpět na nohy. Krom pošramoceného sebevědomí to vypadá na minimální škody. Oděrky na dlaních a loktech jsou překvapivě malé. Nejzávažnější malér o sobě teprve začne dávat vědět a časem velmi úporně. Minimálně naražené žebro bolí tak, že jej cítím při každém hlubším nádechu až do cíle a i dnes dva týdny po závodě je stále citlivé. Teď se mi ale daří opět pomalu rozběhnout a kolem jezera Landro dostat do klíčového bodu, občerstvovačky a časové brány Cimabanche na 67. kilometru.
Její dosažení znamená více než polovinu trasy za sebou a také dropbag, ze kterého vylovím kofolu, naplním s ní jednu lahev, ve druhé je vždy čistá voda, a zbytek vypiju. Přicházím sem půl hodiny před polednem a teď lituji, že mi nenapadlo vyfotit plnou louku povalujících se závodníků v jejím okolí. Moje pořadí kleslo na 831. příčku a do časového limitu zbývají téměř dvě hodiny.
Hurá do dalšího stoupání. Nebude dlouhé, jen nějakých 500 metrů. Při sestupu mi překvapují horští cyklisté stoupající proti nám. Nenapadlo by mne, že je tato cesta sjízdná a to nahoru. V údolí je opět občerstvovačka, od které zbývá do cíle už jen kousek přes maraton. Ten kousek začne sešupem do údolí a nejdelším, ale podle mne i nejhezčím stoupáním. Ještě v údolí doplňuji spolu s mnoha dalšími závodníky vodu.
V tomto stoupáku jsem nefotil, jen se kochal, nejprve pohledy do strmého kaňonu, kde hučela řeka, později skalami a řekou, která tekla v údolí. Až jsme přišli do oblasti, kterou nesmí pominout žádná reportáž z LUT. Tou je široké řečiště, kde teče několik proudů vody, které zřejmě každý rok mění svoji polohu. Na břehu prvního potoka se zouvali první návštěvníci. Jenže kdo ví, že tento vodní tok není poslední k překonání, ten se zouváním neobtěžuje. Ani já se neobtěžoval a několik dalších závodníků mne následovalo. Brody byly nakonec tři. Protože jsem měl silné ponožky, tak jsem se vlhkosti nezbavil až do dalšího nedobrovolného máčení.
Od brodů k sedlu bylo stále ještě hodně vysoko, stoupání bylo nekonečné. Před pátou odpoledne začala tmavnout obloha a spadly první dešťové kapky. Závodníci kolem mne se začali halit do nepromokavých bund a pláštěnek, ve kterých pokračovali v úporném stoupání. Mě bylo v triku prima a i zdravotnický sup číhající na nebohé oběti na mne neshledal nic závadného. V okolí se objevovaly objekty dávného opevnění, střílny, kusy betonu a po překonání hřebene impozantní zřejmě bývalá vojenská silnice. Ta se vinula v serpentýnách do údolí. My z ní odbočili a kolem ruin staveb ostře klesli k další kontrole chatě Col Galina. Zde začalo pršet vytrvale, na fotce je vidět hradba přicházejícího deště. Stále bylo teplo a tudíž žádný důvod pařit se v bundě. Však na ni ještě dojde.
Podruhé se podávala polévka a já si dolil osvědčený čaj, na který pojedu až do konce. Rychle do kopce, čeká mi druhý nejvyšší bod trasy a opravdu nerad bych tam chytil bouřku. Déšť ustal a tak se bude krásně stoupat.
No ještě to nebylo zadarmo. Nicméně síly jsem měl stále dost a tak jsem sedla stále ještě v suchu dosáhl. Z něj klesala cesta docela ostře do údolí na opačné straně hřebene a mě překvapilo označení jako cyklostezka. Na které jsem měl co dělat abych se nepřerazil na mokrých volných kamenech a blátě. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Já se už viděl v cíli, na takové cestě se rozběhnu a za 23 hodin budu zpět, počítal jsem si. Jenže najednou stál přes cestu terénní vůz s plachtou a šipka nás nahnala na úbočí. Cožpak o to, bylo to tam pěkné, takové to skákání po kamenech. Jen byly mokré a místo očekávaných 10km za hodinu jsem se pohyboval tak třetinovou rychlostí. Ale nezoufej, bude hůř. A bylo. Nejprve živly. Zvedl se vítr, ochladilo se a začalo regulérně pršet. To jsem se už balil do bundy a dokonce si dal i kapuci přes kšiltovku. Cesta, respektive svah s vydupanými cestičkami začal být notně podmáčený a za chvíli byly nohy opět kvalitně zavlažené.
Bylo po 8 hodině večer, když jsem se dobrodil do Paso Giau na další kontrolu (pozice 647). Tady se v proudech deště pod stanem tísnil dav zmrzlých závodníků, kteří vzdali na 102. km a čekali na odvoz do cíle. Toho bohdá nebude, abych vzdal hloupých 18 km před cílem, říkal jsem si a rozbíhal se v blahé nevědomosti vstříc nejhorší části trati.
Po chvíli mi pobavila cedule u cesty nabádající závodníky, aby se usmívali, neboť budou foceni. Jo chlapci fotografové, před deštěm jste zdrhli, ale ceduli nechali vodě, že? Pobavený úsměv mi vydržel až do momentu, kdy mi blesk vypálil oči. Když jsem se rozkoukal, tak jsem spatřil postavené áčko, ve kterém na zádech ležel fotograf a otevřenou stěnou s bleskem fotil promočené postavy, v tento čas už jen sporadicky se pohybující před jeho objektivem. Nezbylo mi, než se mu v duchu omluvit a doufám, že i tuto fotku mi pošlou, i když mám číslo skryté pod bundou. Při troše snahy mohou zjistit moji identitu z čipu kontroly pár set metrů dříve.
Další úsek byl předzvěstí toho, co nás bude čekat ve větší míře. Následoval totiž blátivý traverz. Za mne se pověsil závodník, který odmítal moji nabídku předběhnout mi, zato byl rád, když jsem ho dvakrát tahal z bahna, na které neměl buď ideální obutí, nebo jen trénink. Stezka se najednou stočila vpravo a začala ostře stoupat. Tak to jsem nečekal, už jsem se těšil na sestup a teď tohle. Byl to poslední zub trati, relativně krátký ale na mokrém vápenci s bahnem docela výživný. Ale v sedle na nás čekala odměna. Nádherný to byl pohled do údolí. Kde svítila jako na dlani Cortina d’Ampezzo. Bylo 21:45, déšť ustával a zbývalo mi posledních cca 10 kilometrů. Budu na ně potřebovat 130 minut!
K chatě Croda da Lago to bylo snadné, nezdržoval jsem se a mazal dál. Zpočátku to bylo prima, lesní cesta klesala a klesala, až najednou přešla do strmého a ještě strmějšího klesání. To samo o sobě nevadí, světla jsem měl také dost. Ale promočený terén, vápenec, kořeny a bahno sestup napříč vrstevnicím značně zpomalily. Asi v půlce kopce potkávám dvojici, zdravotníka a záchranáře. Asi proto, že se sestupuje po takových malinkých skalkách. Chybí jim ještě třetí do party, kněz. Naštěstí i tento úsek bez ztráty kytičky zvládám a tak se mohu doslova ponořit do dalšího. Ten už není tak prudký, takže řidoučké bahno může pěkně zůstat na svahu. A že ho tu je, viď Magdo? Kdyby se přes něj neprohnalo asi 600 párů bot, možná by nebyl zážitek tak dokonalý, ale stalo se. Poslední kilometry jsou v porovnání s těmito nudné. Moje ambice dokončit za 24 hodin je v troskách, chtěl bych být v cíli alespoň do konce soboty. Ale i tato naděje vadne, když slyším v telefonu pípnout upomínku. Ta se spouští o půlnoci, myslím si a zabírám, abych už byl v cíli. Předbíhám několik lidí a tak se dostávám do tichých ulic úplně sám. Ze závodu se teď stává orienťák. Ve světle čelovky a pouličního osvětlení lovím fáborky označující trasu a postupuji k centru, kde mi několik osamělých jedinců fandí a ukazuje kudy dál. V cílové rovince se rozbíhám rychleji a ono to jde! Lidé v okolí cíle mi povzbuzují, sice jich je asi tak stokrát méně než v Chamonix, ale o to víc se jejich snaha vzhledem k pokročilé době počítá. A je tu brána a konec, hodinky se zastavují na čase 24:57:18. Neboli tři minuty před sobotní půlnocí. Takový výsledek beru.
Moje startovní číslo 569, téměř odpovídalo pořadí, neb jsem dokončil jako 563. muž a 630. celkově. Finální listina obsahuje 976 finalistů. Zajímavé je, že uvádí i 6 po 30 hodinovém limitu, posledního Bulhara dokonce s časem téměř 37 hodin. Trochu zamrzí absence věkových kategorií, přeci jen převážná většina závodníků byla pozdějšího data narození.
Co dodat?
Třeba jak obstála předstartovní představa s realitou. Trasa je opravdu moc pěkná a velká část skutečně běhavá, jen obtížnost, hlavně v závěrečném úseku byla vyšší, než jsem čekal. Hodně se ale na ní podepsaly proudy deště.
Značení bylo naprosto dostačující, červené fáborky s odrazkami dostatečně hustě rozmístěné a v noci doplněné místy chemickými světly. Navíc v potenciálně méně přehledných místech, nebo při křižování silnice byli vždy na místě organizátoři. Byli také na obtížnějších úsecích pro případ poskytnutí první či poslední pomoci.
Ani jedenkrát jsem nemusel vytáhnout telefon s nahranou trasou. Na druhou stranu Italové byli velmi laxní k dodržování podmínek týkajících se podpory závodníků. Zatímco na UTMB se do prostoru občerstvovačky dostane jen držitel přiděleného pasu a smí navštívit jen některé, zde snad nikdo nic nekontroloval. Stalo se mi, že si nebylo kam sednout, neb lavice byla obsazena doprovodem závodníků, obskakujících svého svěřence. Přitom podle pravidel smí vstoupit do prostoru jen jeden člen doprovodu a to až po příchodu závodníka. Stejně tak není dovolený doprovod na trati, kterého jsem byl svědkem. Ale to se asi na takto zadních pozicích neřeší. Celkově byli frantíci na TDS mnohem přísnější, nemohu nevzpomenout například kontrolu čelovek a bund před odpoledním opuštěním kontroly, které se nikdo nevyhnul. Docela by mne zajímalo, jak řeší občerstvovačky špička, také se zastaví na polévku? Já podle hodinek měl téměř hodinu a půl bez pohybu.
A co Magda?
S přehledem zkušené závodnice dosáhla cíle jako 85. žena v čase 26:52 a bez zřetelných známek únavy. Prý se ale jednalo o završení a zároveň ukončení její ultra závodní kariéry. No uznejte, není to škoda? Prý od teďka hory jen takto.
Mapa závodu:
Čechů dokončilo 10. ročník přesně 20, z nich byla jediná žena, Magda.
Po závodě
Jak jinak relaxovat po závodě než lehkou turistikou. Navštívili jsme tak Monte Faloria, kam jsme vyjeli lanovkou a trekem došli k jezeru Lago del Sorapis a na chatu Vandelli. Cestou do sedla Tre Croci jsme si připomněli trasu závodu, zato zpět do Cortiny to bylo po silnici otravné. Další den přišlo na řadu Monte Cristallino s cílem dát si feratu. Bohužel už před lanovkou na nás čekal nápis, že Marino Bianchi je uzavřená a Ivano Dibona schůdná jen s mačkami. Přesto jsme se na ní vydali a výhledy byly fantastické. Stejně tak zbytky opevnění. Velkou atrakcí byla už lanovka vedoucí na vrchol. Rezavá konstrukce postavená při příležitosti olympiády s konstantní rychlostí se pohybujícími dvoumístnými vajíčky se hned tak nevidí.
Mám těžkou volbu jaký snímek z feraty zvolit, přikládám alespoň dva charakterizující tuto trasu. Vlastní ferata byla snadná, méně se mi líbily nezajištěné přechody přes suťová, místy značně strmá, pole.
Závěrečná noc výpravy patřila opět rakouské chatě. Cestu zpět jsme naplánovali přes Grossglockner strasse a po cestě odbočili na parkoviště ve výšce 1376 metrů s cílem přespat na chatě Wangenitzseehütte, 2.490 m. ležící u dvou horských jezer. Inspirací byla trasa na vrchol Petzeck, 3283 m n.m jejíž detaily jsou zde.
Výstup byl tentokrát trochu náročnější, ale údolí opět nádherné. Úvahy o koupání v jezerech se při pohledu na hladinu docela rychle vytratily. Plovoucí kusy ledu a nízká okolní teplota nás zahnaly do sice zaplněné, ale útulné a vyhřáté chaty.
Poslední den cesty, ještě před návratem do Čech jsem nemohl odolat odskočit si na nedaleký vršek Petzeck. Až později jsem zjistil, že se jednalo o nejvyšší vrchol okolí, přesto snadno dosažitelný. A toho sněhu! Vrcholových fotek mám spoustu, vybírám ale tu nejhezčí, kterou jsem totiž fotil já.
Jestlipak je tu geocache, pomyslel jsem si na vrcholu. Bohužel telefon mi data v cizině nebere a domácí přípravu jsem zanedbal. Celé okolí je pokryté vrstvou sněhu, a tak nezbývá než se spolehnout na vytrénovaný geočich. Kam bych umístil cache já, říkám si a pečlivě obhlížím okolí. Můj zrak padá na nedaleký podezřelý objekt a skutečně, po chvíli snažení vytahuji krabičku. V roce 2016 jsem první nálezce, to potěší dvojnásob.
Vrchol jsme dobyli včas, při sestupu se zatahuje a k autu docházíme za bouřky v proudech deště. Ty dva vertikální kilometry jsme seběhli docela svižně. Však nás čeká ještě spousta hodin v autě cestou domů.