Na ten závod se mi zoufale nechtělo. V době, kdy jsem se hlásila a byla nakonec mezi vylosovanými šťastlivci jsem ještě doufala, že to třeba bude jako dřív, že se moje tělo musí dát do pořádku, jen si trochu odpočineme a zase půjdeme. Bohužel, nestalo se. Na žádný z minulých závodů jsem neodjížděla v takové zoufalé fyzické i psychické nepohodě. Jen zaplacená eura a naděje na pěkných pár dnů před a po závodě v Dolomitech způsobila, že jsem nakonec odjela.
Cesta do Cortiny byla příjemná. První nocleh jsme měli zamluvený v Hochschoberhutte, objízdná trasa k výchozímu parkovišti se blížila adrenalinovým zážitkům z putování po Bolívii, strmý svah s úzkou cestou bez svodidel, běda, kdyby někdo vyjel v protisměru. Takže jsem brzy přišla na jiné myšlenky, pozapomněla jsem chvíli na pracovní stres i bolavé tělo a když jsem stoupala krásným letním podvečerem k chatě, bylo mi fajn. Jen ten závod kdyby nebyl…
Druhý den z hor dolů, Cortina, kemp, registrace, pasta party v hale olympijského stadionu podbarvená ukrutnou bouřkou, v půl jedenácté náměstí s osvětleným kostelem a spoustou fandících lidí. To tedy Italové umějí, všechna čest.
Stojím v davu lidí na startu a necítím vůbec nic. Žádné napětí před startem, obavy, zda dokončím, radost, že jsem součástí té komunity bláznů. Představa, že mám před sebou 30 hodin ploužení se po horách není ani trochu lákavá. Zatím jsem všechny závody dokončila, tady se mi ale myšlenka na předčasný konec nepřipadá nereálná. Ale ani nepříjemná. Tak aspoň 66 kilometrů? Uvidíme.
Start. Nadšené ovace přihlížejících. To je síla, ta pozitivní energie davu. Je po deští, vzduch voní. Pohodlná cestíčka se vine serpentinami do kopce, had čelovek vytrvale postupuje vpřed. Prchavý záchvěv té staré radosti. Dlouho nevydrží.
Mé obavy, že nestihnu ani první časovou bránu na 33. kilometru se naštěstí ukazují liché. Tempo mám docela slušné, jsem tam o hodinu dřív. Na občerstvovačce se v davu snažím ukořistit trochu toho žvance, jak se ukazuje, kvality nevalné. Zlaté TDS, o MF100 ani nemluvím. Najednou slyším „Magdo??!“ A on to Franta. Ráda ho vidím, jako by se vrátily ty časy, kdy jsme chodili spolu. Nakonec se zdá, že o tolik pomalejší nejsem. Ve stoupání od jezera Mizurina jsem na tom dokonce lépe, po opuštění refugia Auronzo v kopci pod Tre Cime ohleduplně čekám, až se Franta vyhrabe z krize. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Vyhrabal se. A tím naše společné putování skončilo. Řekla jsem, že na 66. kilometru končím, ať na mne nečeká. Tato milosrdná lež byla přijata s úlevou, vyrazil s novým elánem kupředu, dokonce tak rychle, že si minimálně narazil, možná i zlomil při pádu žebro. Ale to už jsem byla kdesi daleko za ním. Já jsem samozřejmě ani minutu neuvažovala, že bych to za pár kilometrů vzdala. Běhat z kopce nešlo, příliš mne bolelo v zádech, ale krajina tu byla překrásná, okolí Tre Cime je asi nejkrásnější úsek závodu. Tak jsem šla pomalu dolů, už nebyl důvod se honit.
Na 66. kilometru v Cimabanche jsem si vyzvedla drop bag, provedla základní údržbu tělesné schránky a pozorovala česky hovoříci rodinu, syn Petr závodník, maminka a tatínek servisní tým. Budu se s nimi potkávat až do konce závodu.
A zase do boje. Pořád je sluníčko, docela horko. Další hezký úsek před námi. S Petrem se potkáváme, občas jdeme spolu, občas prohodíme nějakou větu. Na LUT je potřetí, tak se dozvím pár důležitých podrobností. Je to fajn, aspoň nemám tolik času myslet na hodně bolavé tělo.
A další občerstvovačka Malga Ra Stua, po ní výstup do kopce podél potoka. Už vím, že vykřičník na mapě znamená brody a že nemá cenu se zouvat, protože brodů je víc. Nejprve žasnu nad hlubokým kaňonem řeky, pak s nadšením fotím střevíčník ( jo, ještě si dokážu dřepnout !) a nakonec brodím řeku v širokém údolí, podobném údolí okolo Manangu v Nepálu. Brodím celkem třikrát. Pomalu se zatahuje, když se vyhrabu do sedla Col dei Bos, začíná bouřit a pršet.
A tím asi začíná ta čistě masochistická část akce. Je zima, prší, fouká, bolest už začíná být hodně nesnesitelná a sestup po silnici z první světové války k další občerstvovačce v Col Galina nekonečný. Vidím, že pár lidí to tam vzdává. Potkávám opět Petra a jeho servisní tým. Zase do kopce, na nejvyšším vrcholu trasy pro změnubouřka, liják. Začíná se šeřit. Jestli někdo říkal, že trasa je běhatelná, tak byl na nějakém jiném závodě. Dávám si hodně pozor, abych na mokrých kamenech neuklouzla.
Konečně Passo Giau, občerstvovačka ve stanu, lije jak z konve, je mi zima a jsem úplně promočená. Bunda Salomon je nepromokavá jen v případě, že spadne lehká ranní rosa. Beru si pod ní ještě lehkou větrovku od Craftů. Je už mi tepleji, tady není na co čekat. V otevřeném stanu se moc nezahřeju. Vyndavám čelovku a chvilku čekám, zda někdo nevyrazí také do deště. Tento úsek opravdu nechci jít sama. Za pár minut se dočkám. Polák Marek, šustící termofolií, ve které je zabalený mi dělá milou společnost v úseku, který je jako jediný z celé trasy orientačně náročný, nepříliš dobře značený a po tmě těžko schůdný. Uvědomila jsem si, že vůbec nevím, jak vypadal, celou dobu šel ve tmě za mnou. Jeho přítomnost mi hodně pomohla.
Za chvíli další taškařice. Bláto. Bláto mazlavé, kluzké, všudypřítomné. Zatím netuším, že nás bude věrně provázet až do konce. Dlouhé kilometry se mi dařilo všechny hrozící pády ustát. Rozplácla jsem se asi 10 kilometrů od cíle. Na záda, jak široká, tak dlouhá.
Posledních asi 15 kilometrů jdu s Petrem. Jsem ráda. Ty kilometry jsou nekonečné, kdo čekal pohodlnou šotolinovou cestu jako na začátku závodu, ten se nedočkal. Bláto, kořeny, kameny, no fuj. Petr přehodnocuje svůj odhad, že bychom to mohli dát za 24 hodin.
Po nekonečně dlouhé době se konečně vynoříme z lesa na asfalt, Cortina je na dohled. Na Petra čeká táta, jde s námi do cíle. Na konci nás dokonce vyhecuje k běhu. Předběhneme z posledních sil pár potácejících zombíků a po 26 hodinách a 52 minutách mám konečně za sebou můj poslední ultratrail v životě. Byla jsem jediná Češka, která závod dokončila, 85. místo v ženské kategorii, 755. celkově.
Závěr?
Ráda si vzpomenu na krásnou krajinu. Na Fabrizia, který se vždy tak hezky usmál, když jsem ho předbíhala do kopce, aby mne v následujícím klesání zase předběhl on. Na Marka, který mne podržel v nejhnusnějším úseku. Na Petra, který šel celý závěr závodu se mnou, tetou ve věku své maminky, což mi nesmírně pomohlo Na jeho tátu, který nám vlil novou energii do žil v posledních kilometrech.
Ten závod ovšem není vůbec snadný a druhé polovině ani běhatelný. Zvlášť v dešti. A Italové, jinak známí labužníci, se příliš nevytáhli ani se servírovanou krmí. Kromě kloubů a páteře mne po čase bolel i žaludek a odmítal cokoli pozřít.
Zatímco Franta už plánuje, kam pojede za rok, já už vím, že pojede sám. Byl to můj poslední ultratrail v životě, už to příliš bolí a necítím tu radost, která bývala dřív.
Takže ten závod byl vlastně jen taková nepříjemná, bolestivá epizoda uprostřed krásného týdne v tyrolských a rakouských horách.