Na Jizerský Ultratrail jsem slyšel spoustu chvály ale i několik kritických komentářů k obtížnosti. A tak jsem se rozhodl ověřit si skutečnost na vlastní nohy. Registrace v tu dobu byla plná, ale zadařilo se mi dostat se na start z listiny náhradníků. Mé startovní číslo tak bylo 321.
Závod má měřit 69km s převýšením 2900 m.
Celý zážitek mohu shrnout do jednoho slova: luxusní. Nádherný trail, skvělá organizace, neobvykle dobře zásobené občerstvovačky obsazené ochotnými a milými lidmi a třešinkou na dortu bylo dobře objednané počasí. Množství drobností, které jsem viděl v zahraničí, fungovalo i zde. Jako kvalitní funkční triko za registraci doplněné dalším kusem textilu coby finisherská odměna. Nebo profil trasy vzhůru nohama na startovním čísle.
Pár poznámek spolu s mizernými fotkami z mobilu následuje.
Start
Letos posunut na úpatí sjezdovky areálu Josefův Důl – Lucifer. Tím byli závodníci ochuzeni o loňskou atrakci, finiš do sjezdovky, o kterém jsem slyšel vyprávět.
Ze známých potkávám jen Pavlu s Pavlínou. Ještě tu někde musí být Petr Ř. Neměl jsem jasno, zdali brát hůlky, nakonec je beru a teď přemýšlím, zdali byly víc přínosem ve stoupání, nebo mi spíš otravovaly při přebězích. Ale z tréninkových důvodů bylo dobré se s nimi tahat.
Po krátkém výstupu sjezdovkou, kdy jsou všichni ještě čerství, následuje první seběh. Je příjemné chladno, běžíme po lesní cestě s kamínky, po které je radost skákat a hodinky ukazují 5min/km. To je rychlý start. Bukovou přelítnu, ani si jí nevšimnu, to je ten rozdíl oproti Alpám. I když tu jsou stoupání, nikdy nebudou dlouhá. Po Bínově vrchu to přijde.
Brod
Z reportů vím, že nás čeká brod. Ještě příspěvek na FB ukazoval, že je letos trochu více vody, ale překonat se bez potíží dá. Při sestupu z Bínova vrchu se ocitám sám, není mi jasné, jakou rychlost dokázala nabrat skupinka, která byla přede mnou, že je už ani neslyším. Dávám proto větší pozor na značení trasy a je mi divné, že cestička není tak rozvrtaná, jak bych čekal. Přebíhám železniční trať, a když zeleň končí, tak se dostávám k silničce. Zde se mi naskýtá zvláštní pohled. Dav běžců přibíhá po silničce zprava. Ze zmatenosti mi dostávají organizátoři, volající na mě „jdeš dobře, zahni na silnici vlevo“. Po cestě se dávám do řeči a dozvídám se, že skupinka přede mnou následovala dav a ten šel po cestě, která vedla na brod. Ztratili tak pár desítek metrů. Realitou je, že přes brod nás nepouští, prý je vody hodně a trasa se mění. Vede na most přes Kamenici v Jiřetíně pod Bukovou a pak na vrchol Tanvaldského Špičáku přímo pod lanovkou. O nějaký ten kilometr si zaběhneme více a stoupání bude přímější.
Pozor schody, dy, dy ..
První měřící koberec a občerstvovačka se nachází hned před sestupem přes Mariánské schody.
Vlastní schody, nazývané čertovy, svaté nebo Mariánské představuje na 300 schodů z nahrubo otesaného žulového kamene v prudkém kopci. Mariánské schody byly vybudovány osadníky pro snazší dostupnost údolí Bílé Desné.
Nejprve jsem sbíhal vedle schodů lesem, ale přišlo mi, že schody budou lepší a nevypadalo to, že by klouzaly. Tak jsem na ně skočil a chvíli si gratuloval k dobrému rozhodnutí. Opravdu jen chvíli, a to do doby, než mi ujely nohy a já sebou praštil za hlasitého nadávání na záda. Pěkná pecka to byla. A končím, to nerozchodím, byla moje první myšlenka. Ale překvapivě kromě naražených hýždí a odřené ruky nemám žádných dalších následků. To se rozhýbe. Během sbírání registruji další pád nad sebou a kousek níže vidím rozbitou dívčinu. Ještě v cíli se bavím se závodníkem, který dopadl přesně jako já.
Foto si půjčuji z internetu, schody vypadají úplně idylicky a nevinně.
Cesta nebo potok
Z Desné stoupáme po červené údolím Černé Desné kolem vodopádů. Je to tu nádherné. Cesta je příjemná, potok šumí, skáču po kamenech a je mi fajn. Pak se barva značení změní na modrou a přibyde vody na cestě. Několik následujících kilometrů řeším základní otázku. Vede cesta potokem, nebo teče potok po cestě? Nebyl brod, tak alespoň zde máme šanci se trochu namočit.
Jizerka
Krátký úsek silnice a už se před námi otevírá známý, ale stále úchvatný pohled na Jizerku. Tam na nás čeká další občerstvovačka. Viděli jste někdy na občerstvovačce palačinky? Já taky ne! Až nyní. A nejen palačinky s marmeládou, ale i domácí flapjack a tvrdý salám, takže ne jen sladké. To vše krom klasických banánů či melounů. A k pití i pivo či Birell. Poprvé mi překvapilo, že mi sami ochotně naplnili lahev, zatímco já mohl konzumovat, to bylo moc milé. A tato vstřícnost se ukázala být pravidlem. To jsem naposledy zažil na MF100.
Už v tomto úseku se závodní pole roztrhalo a já běžím sám na své obvyklé pozici. Běžci přede mnou a turisté za mnou. Budu ještě sem tam potkávat spoluzávodníky, s některými se budeme míjet skoro až do cíle, ale už to budou jen jedinci či dvojice.
Další foto je z úseku kousek od protržené přehrady, konkrétně z kopce Hrázný. Zde jsem neodolal vyfotit tu správnou panelku.
Polední kameny
V této oblasti začínal nejtechničnější úsek, ale při tom nádherný kraj. Sem se musím vrátit. Poprvé jsem trochu zakufroval. V této oblasti nebylo dovoleno doznačovat trať a já se držel žluté, které měla odbočku na Holzelovu smrt. Smrti jsem se naštěstí vyhnul po upozornění snad turisty, že cesta vede víc vlevo.
I jištěný úsek se tu nacházel! Sice v délce asi 8 metrů, ale byl tam, tady mám důkaz.
Po prudkém klesání na kamenech, kde mi zadek každým krokem nabádal postupoval až přehnaně pomalu, se žlutá značka napojuje na zelenou. Cesta je krásně kamenitá, od agresivnějšího skákání po kamenech mi stále odrazuje klouzající podklad a nechuť sebou znovu říznout.
Hejnice
Představovaly nejnižší bod trasy. Už za Jizerkou jsem se potkal s klukem z Hejnic, který si trasu probíhal mimo závod. U kostela na něj čekalo auto se soukromou občerstvovačkou a na té oficiální se postaral o poprask, když proběhl mimo koberec a všichni na něj v dobré víře křičeli, ať se vrátí. Na fotce níže jsou vidět dobré víly, které se skvěle staraly o závodníky před největším stoupáním trati. Já dobíhám na kontrolu něco před druhou hodinou odpoledne, dost času do limitu časové brány v 16:10.
Stoupání na Ořešník bylo celkem výživné, ale ne moc prudké a do 500 výškových metrů ještě pár desítek chybělo. Na vrchol jsem se bohužel nepodíval, další důvod se sem vrátit. Sestup k vodopádu Velký Štolpich byl s opatrností běhatelný.
Tajná kontrola
Za vodopádem na nás čekala druhá tajná kontrola. První byla ještě před Smědavou. Vytahuji mapu a nechávám si zakreslit tajnou značku. Teď zjišťuji, že mi mapa zůstala, v cíli ji nechtěli. Alespoň budu mít další vzpomínku. Opět nekvalitní fotka přibližuje, jak to v údolí Černého Štolpichu vypadalo.
Od vodopádu cesta chvíli klesá a od rozcestí Pod vodopádem stoupáme pohodlnou širokou písčitou cestou na Hřebínek. I tady potkávám zdatné cyklisty stejně jako ve stoupání od Smědavy. Kopec jak hrom a oni si to šlapou bez zřetelné námahy, co noha nohu mine. Já se opírám do hůlek a makám, co to jde, ale stejně nestíhám. Tato kola nejsou alespoň celoodpružená, jako ty za Smědavou, ale jedno mají společné. Elektrický pohon a akumulátor. Tolik elektrokol jako tento víkend jsem snad ještě neviděl. To je tu tolik půjčoven, nebo si je lidi houfně kupují?
V těchto úvahách se dostávám na křižovatku Hřebínek, kde je velký mumraj lidí a také stánek s pitím, který vždy rád vidím.
Z Hřebínku následuje opravdu nádherná lesní cestička. Po ní se to musí běžet jedna báseň. Mě to ale už moc nejde, dostavuje se únava a tak pohyb není ani moc rychlý ani ladný. Jako by někdy byl.. Cestou je i na co se dívat, co třeba tato přehrada.
Ideální cestička pokračuje a s ní i mé trápení. Jó máš, co jsi chtěl, užívej si. Je to až idylický terén, tady si prostě musí každý běžec užívat. V protisměru potkávám první finishery, co se šli proběhnout a povzbuzovat. Jeden mi říká, že to mám už jen hodinu a čtvrt do cíle. To zní dobře, ale nevěřil jsem mu. Neví, kolik úsilí mi stojí udržet se v pohybu. Teď sedím nad záznamem a nevěřím svým očím. Ten chlap měl proklatě dobrý odhad, který jsem mu zas tak moc nezkazil. Do cíle mi to trvalo asi hodinu a dvacetšest minut, to se sekl jen o 10 minut!
V Bedřichově duní hudba, která se line z penzionu Lesní chata, kde slaví svatbu. Poslední občerstvovačka je hned u rybníka a mně se z ní vůbec, ale vůbec nechce odejít. Poprvé si sedám na lavici, koušu palačinku a netěším se na hloupých pět, šest kilometrů do cíle. Zbývá vyšvihnout se na poslední kopeček, kde to opět žije. Dav lidí sedí na terase u rozhledny a restaurace Královka.
Z ní pokračujeme po asfaltové silnici. Alespoň nemusím dávat pozor pod nohy. Po pravé straně se otevírají pohledy do kraje a na jakési město. Nejspíš Jablonec nad Nisou, na Liberec je to moc malé.
Od teď to se mnou půjde už jen z kopce. Ze silnice trasa konečně odbočí a začne klesat přes borůvčí směrem k vodě. Už jsem psal, že jsme se neustále brodili hromadami borůvek? Měl jsem na ně ohromnou chuť, ale závod je závod. Třeba je někdo bude nabízet u silnice, utěšoval jsem se. Nebude.
Klesání opět kombinuje cestu s potokem a zanedlouho je v botách příjemné vlhko. Ale to už stojím opět u přehrady. Sakra, to se tu točím v kruzích či co? Opět přehrada, jen jsem tentokrát na druhém konci hráze. Ne, dobře vím, že je to tentokrát vodní nádrž Josefův Důl.
Z přehrady vytéká Kamenice, podél které klesá trasa do cíle. Omlouvám se, že se opakuji, ale byla to opět nádherná běhací lesní terénní stezička. Na těchto posledních kilometrech mi dohání dvojice borců, se kterými jsem se honil snad celý závod. Bůhví jestli nejsou ve stejné kategorii. Jenže zatímco oni nádherně finišují a na tom kousku cesty mi nadělí spoustu minut, mně se nějak podlamují nohy. Ten pocit neznám, asi jsem měl tělo nastavené na slíbených 69 km a teď už nejede, snažím se zlehčit situaci. Konečně lávka, cestička a brána. Jsem finisher!
Závěr
Trasa byla o něco delší, počítám tak 74 km. Moje naivní úvaha útočit na metu 10 hodin opět neodpovídala mé kondici, ztrácel jsem hodně v technických klesáních a hlavně v závěru, kde to šlo krásně rozbalit.
SMS mi oznamuje toto: Frantisek Fait 1966 10:56:38 celkove 117.misto a 6.misto v kategorii.
S tím nemohu být nespokojen a hlavně platí, co jsem psal hned zkraje. Akce byla od začátku do konce vzorem dokonalosti a já si ji užíval i v těch momentech, kdy tělo už protestovalo.
Rozhodl jsem se odjet a neúčastnit se afterparty, pokud byla stejně podařená, jako závod, tak si to jistě všichni také náramně užili.
