Jak skvěle strávit noc, protáhnout kostru a potrápit rezavé mozkové závity? No přece vyrazit do chladných a vodou nasáklých pastvin a lesů CHKO Slavkovský les v půli dubna!
Jak to celé pro mne začalo? Magda potkala Magdu. Respektive v jednom týmu spolu absolvovaly Krkonošský survival a to tak dobře, že se s tím nechtěl Michal Peitz smířit a bednu jim uznat. Protože to bylo už podruhé co mu zdatné a zkušené ženy zkazily renomé těžkého závodu, rozhodly se věnovat akcím s přátelskou atmosférou. A tak slavná orienťačka Magda Horová pozvala Magdu na Svahylský závod. Od něj je už jen krůček k podobné taškařici organizované místo v jižních v západních Čechách.
Letošní Můry byly moje druhé, stejně tak jako jsem si dvakrát užíval fantastického Svahyláka. Už vím, co dokáže Luďák, Fíša či Kepič připravit za lahůdky. Když půjdu ještě hlouběji do minulosti, asi tak 7 let, tak si vzpomínám, že mi propozice Nočních můr zaujaly už tenkrát. Akorát jsem si nedokázal představit, jak bych proboha mohl najít nějakou skalku nad Střelou v noci a jen s mapou a buzolou 😊
Letošní termín Můr se přesně trefil do mnou již uhrazeného závodu, Lazová stovka. Neváhal jsem a registraci na Lazovku nabídl a prodal. Stovek je spousta, Noční můry jsou jen jedny! A na žádné stovce si člověk neužije takové dobrodružství.
Neplánuji nudit případné čtenáře průběhem celé akce, která mě s Magdou v kategorii smíšených chodeckých týmů trvala úctyhodných 19 hodin, ale vypíchnu několik silných zážitků doplněných ilustračními fotografiemi.
Pro účastníky, nikoliv však organizátory, začíná akce ve startovní hospodě, kde minulý ročník končil. Hospoda je součástí areálu kláštera Teplá. V 9 večer vše vypukne a místo startovního výstřelu je slyšet žbluňkání startovních piv. Jaký to komfort letos. Ze skla a v teple! Ani kapku nazmar, prohlásil Fíša a rozdává první indicie proti odevzdaným prázdným půllitrům.
Příjemně hydratován vyrážím do chladné tmy vstříc nástrahám terénu, a hlavně nápadům organizátorů. A že jich mají a originálních. V kategorii chodců je nečestné běžet, a tak svižným krokem postupujeme zpevněnou cestou k první zastávce v Betlémském lese. Jsem za chůzi rád, Fabiánova stovka týden nazpět mi na čas stačila. Kepič nás předbíhá, aby si mohl fotit, jak budeme reagovat na jeho první nápad. No, co byste čekali v Betlémském lese? To je přece jasné, vánoční stromek, bonbóny, a hlavně koledu přehrávanou z reproduktorů. Kolem kterých na kolenou klečí účastníci a pečlivě poslouchají. Pecka, melodie sedí, ale ty slova jsou nějaká divná. Nejvíc se mi dařilo porozumět části „co tu ještě čumíte, proč už dávno neběžíte“, ale nakonec jsem to dal celé a my mohli vyrazit dál.
Možná bych měl sdělit, co je vlastně cílem a odměnou, krom silných zážitků. Je to sada devíti žetonů, které jsou ukryty na trase. Jenže skrýše obsahují ještě záludné hádanky, které teprve účastníky k žetonům dovedou. A navíc, to je důležité, teď už to vím, nestačí znát místo uložení, chce to ještě nápovědu.
Hned první byla v šachtě na poli, poté následovala hromada písmenek napíchaných na stromech v lese. Bylo jich přes šedesát a ani ty nás nezavedly k žetonu, ale odkázaly nás na smrk u přehrady Podhora. Na její severní okraj jsem nás zavedl téměř dokonale nejkratší východní cestou, ale pak jsem udělal druhou největší chybu celé akce. Plán byl zamířit po vynoření z lesa k vodě a po břehu dojít k osamělému smrku. Já však zahlédl hromadu světélek a jako správná noční můra se vydal přímo k nim. Marně na mě Magda něco volala. Světélka se ne a ne přiblížit a navíc se mi po chvíli zdálo, že směr není úplně správný. Oblouznění opadlo a já s hrůzou koukal na buzolu, že místo na jih si to hrnu rovnoběžně s přehradou na západ a později až SZ. Světélka byla běžců, kteří se už od smrku vzdalovali, jak jsem zjistil později na úžasném portálu postupů. Detail našeho zamotání je vidět pod Horním Kramolínem.
Dohledat ten správný smrk nebylo snadné, ocitli jsme se až na přítoku, kterým je Teplá a terén byl značně promáčený. Smrk jsme našli společně s Historiky. Ale žeton tam opět nebyl. Místo něj další papírek a podivnou rýmovačkou.
Tak v půl druhé ráno, po více než 4 hodinách získáváme první žeton. Neodvažuju se násobit čas 9ti.
A teď ta největší chyba. Jenže to byl zároveň pěkný napal na nezkušené můry, neb ty zkušené ho prokoukly, že Magdo H. Nejzápadnější bod „r“ byl na Podhorním vrchu, a tak jsme se tam vydali. Nejenom my, můry se na něj slétaly ze všech stran. Co na tom, že neznáme dohledávku, bod je jasně určený vrcholem kopce, ten nelze minout. Taky že ne. Náš optimismus trochu kalili ostatní závodníci v protisměru, všichni se totiž chovali stejně. Ptali se „máte nápovědu?“ a pak nám sdělili že nic nenašli, a tak tuto kontrolu vzdávají. Nerad používám „brute force“ u geocachingu, ale tady na něj zřejmě dojde, říkám si. Na vrcholu byl pěkný mumraj.
Na ceduli se dozvídám, že vrcholy jsou dva, vždyť jsem dokonce kopec tipoval jako kontrolu, a tak rozšiřujeme hledání na druhý vrchol. No dlouho tam jsme. Podle záznamu přes hodinu, a to nepočítám cestu tam a zpět.
Optimismus upadá ale jen do doby, než někdo přijde se zprávou, že běžci kontrolu našli, ale že jim dala zabrat, a tak hledání nabírá opět na intenzitě. Nakonec to Luďák nevydrží, vezme telefon a zavolá něco po třetí ráno Fíšovi. Říkám si, že volat se mělo jen v ohrožení života, nicméně pokud je kontrola tak dobře ukrytá, tak tu nebezpečí pro stavitele trati skutečně je. Dozvídá se radu, že bez dohledávky kontrolu prostě nenajdeme.
Jaký si z toho uděláme závěr? No přece jediný možný! Nápověda bude umístěna v bodu, kde jsme ještě nebyli, což je „r“ nebo dokonce „í“. Jen silné povahy se pak budou vracet.
Další kontrola „ů“ se nám podařila dobře, ale dohledávka na „r“ tam nebyla. Musí být tedy v „í“. Shodujeme se, že se vracet ale už nebudeme. Přesun byl zpestřen další zlomyslností stran organizátorů, a tou je překrytí mapy velkým tučným X, symbolizující 10. ročník. Na skalku jdeme sice záměrně delší cestou, ale zato se daří přesně stanovit azimut a vytáhnout ze skrýše báseň o kilometr vzdáleném pařezu na JV.
A to byl náš největší neúspěch z celé akce. Poprvé v historii se nám stalo, že navzdory úsilí a pobíhání po potoce vzdáleném 1000m a kolem Teplé, co kdyby to byl ten „potok“ jsme pařez neobjevili. Zkušení věděli, že netřeba lpět na nějakých číslech, ale raději zapojit hlavu a pořádně si prohlédnout mapu. Příště to budeme vědět taky. Takže nám bude chybět už druhý žeton.
Pokračujeme v pochmurné náladě na občerstvovací kontrolu, když se za námi vynoří skupina spolubojovníků a zahýbá ze silnice dříve než my. Buď se všichni spletli anebo je tam někde další kontrola pomyslím si, ale není, co s tím dělat.
Na občerstvovačce se nám nálada zvedla. Panovala tam družná atmosféra, hořel oheň a v nabídce byly dobroty pevného i tekutého skupenství.
Také se dozvídáme, jak to bylo s tím Podhorním vrchem. Než to prozradím, přečtěte si text na výřezu mapy o pár obrázků výše. Jak zněla podmínka? No kontrola tam nikdy nebyla..
Něco po 9 ráno vyrážíme opět na cestu. Posilněni na těle i na duchu a za denního světla se nám už nepodařilo udělat žádnou zásadní chybu, a naopak jednotlivé kontroly naskakovaly celkem hladce. Terén byl skvěle prostupný, a tak jsme mířili vždy azimutem na další body zájmu.
Nejprve židovský hřbitov.
Poté vodopád, ke kterému jsme šli kus podél kolejí se zajímavými pražci.
A lehce stromy zapadanou cestou.
Orientačně jsme se ztratili a chvíli hledali až u Velikonočního rybníka, kde nemohla chybět velikonoční výzdoba a balancování na kmeni spadlého stromu.
Zajímavým útvarem byla Homolka, což je podle textu čedičový sopouch se sloupcovou odlučností. Jen se nám zde nelíbilo umístění krabičky. Nejen pro riziko sběru za mokra, ale hlavně pro lezení po přírodní památce s chráněným rostlinstvem.
Zato šibeniční vrch skrýval další perlu! Mám z něj několik fotek, včetně zápisu z vrcholové knihy, ale to nejoriginálnější, co jsme na něm nalezli, je na této. Dlouho jsem nevěřil vlastním očím. Je to snad dobře využitá náhoda, nebo se mi to zdá? To nemá chybu!
Následoval kříž kovářů a pak samotný Bečov. Sem se v létě vrátím a prozkoumám jej pořádně. Teď jsme se věnovali hlavně cedulím naučné stezky, kde byla opět velmi originálně zakomponovaná nápověda na poslední žeton.
Před půl pátou jsme konečně v cíli našeho putování. V nohách přes 60 km a s chybějícím jedním žetonem. Ale takových je nás víc takže se řadíme v chodeckých párech na 9. místo ze 17 párů.
Druhý den nám to nedalo a vydali jsme se dohledat ten zatracený pařez. To je on! Popis a obrázek sedí velmi věrně, to se musí nechat.
A kontrola byla skutečně až neuvěřitelně lidumilně umístěna ve směru občerstvovačky, kam se hrnula ta skupina. A tak jsme si, byť už po závodě, vyzvedli chybějící žeton, aby byla sbírka kompletní. Že jich tam zůstalo!
Děkuji za Fíšovi, Kepičovi a dalším kdo se podíleli na této skvělé akci za opravdu hluboké zážitky. Pokud to bude jen trochu možné, tak bych za rok znovu rád vylétl do chladné noci s ostatními můrami. Už by mi nepřišlo tak nemožné najít i tu skalku nad Střelou.
