Oproti mé loňské premiérové účasti se letos mnohé změnilo a naopak mnohé zůstalo stejné. Stejné zůstaly krásné, ale náročné kopce s prudkými výstupy a technickými seběhy s naprostým minimem asfaltu. Stejná zůstala také skvělá organizace a výborná atmosféra, kterou jsme si tentokrát vychutnali až do samého slavnostního závěru.
Změnil se ale můj pohled na Beskydy. Zatímco vloni jsem měl stažené půlky při pohledu na vrcholy Lysé hory či Smrku, letos mi přišel pohled na lehce zvlněnou krajinu sympatický, a byť jsem si pamatoval náročné výstupy, bylo jasné, že optikou Alp nebudou dlouhé. Beskydská sedmička už nebyla tak hrozivá, a tak padlo rozhodnutí dát si plnotučnou verzi Sport a podívat se na dosud nepoznané vrcholy Ropice a Travného.
Ale pěkně po pořádku. Hlásit se na B7 týden po absolvování TDS nebylo zrovna moudré, jenže Magda toužila konečně po bedně, ke které ji měla dopomoci jednoduchá strategie. Přestat střídat partnery a vzít do týmu zdatnou ženu. No a já se přihlásil jako doprovod s tím, že sehnat k sobě chlapa nebude těžké. Do registrace jsem uvedl synka. Počítal jsem, že buď si trasu zkusí, nebo ho zaměním. Bohužel v očekávání vrcholu sezóny jsem na B7 nějak pozapomněl a týden před jejím konáním mi synek odřekl. Začalo hledání partnera, oslovil jsem asi 6 kandidátů a jednu kandidátku, ale nikomu se termín nehodil, až Pepa mi zachránil a přislíbil účast. No to jsem si zavařil.
Na start jsme jeli v pěti a rovnou prozradím, že tři z osádky se budou vracet s medailemi. Díky chybějícím železničním kolejím byla letos logistika náročnější. Spolucestující jsem vysadil ve Frýdlantu nad Ostravicí a odjel zaparkovat auto do prostoru cíle ve Frenštátu pod Radhoštěm. Ještě na cestě mi kolegové volali, že abych se dostal zpět, tak musím být nejprve registrován a tak jsem v Čeladné auto otočil a vrátil se do Frýdlantu. Registrace proběhla hladce a rychle, vůbec celá organizace klapala jak švýcarské hodinky, bez ohledu na přidané komplikace s autobusy a převážením věcí závodníků od registrace do cíle.
Ve Frenštátu jsem ještě našel místo na vyhrazeném parkovišti a připravený autobus mi zavezl zpět do Frýdlantu. Právě včas abych stihl slavnostní průvod na vlakové nádraží. Průvodem s kapelou, kočárem a jezdci na koních končil doprovodný program, kterým Frenštát hostil účastníky klání.
V průvodu závodníků fotím natěšené ženské družstvo Gerontclub W v sestavě Magda a Georgína. Jakpak jim to půjde, Magda by mohla být ještě trochu unavené z alpské turistiky a Goergína je sice na maratonech proklatě rychlá, ale s terénem moc zkušeností nemá.
Následoval přesun dvěma vlakovými soupravami do tradičního místa startu Třince. Tam se kofeinové závislačky vrhají do otevřeného bufetu doplnit hladinu kofeinu v krvi a Magda přidá ještě trochu zdravých kalorií.
Náměstí se plní účastníky a na tribuně organizátoři dávají poslední pokyny před startem. Počasí nám přeje, je příjemné teplo. Slavnostní okamžik přichází s tóny české hymny.
Díky zařazení do kategorie Sport máme možnost stát v prvním koridoru a tak se těším, že postup nebude váznout hned od startu. Náš tým s názvem Gerontlub M v podání Pepy a mé maličkosti.
Start – Javorový
V 10 večer je odstartováno. Rozbíháme se a do chůze přecházíme až po téměř 6 kilometrech na úbočí sjezdovky. Začínám se opravdu bát. Že je Pepa jiná liga jsem věděl, že bude rozumný a neuštve mi hned zkraje, jsem doufal. Jenže já se budu snažit, seč mi síly budou stačit, abych ho brzdil co nejméně, a to nemusí dobře dopadnout. I ten výstup sjezdovkou je nějaký svižnější, než jsem byl zvyklý. Sotva se stoupání narovná, tak se Pepa rozbíhá. Kde mám prostor na vydýchání? Pokud si pamatuji, tak seběhy jsou jeho opravdu silná stránka, ty nemohu stíhat. A je tomu tak. Čím prudší terén, tím rychleji padá dolů. Po chvíli naštěstí spatřím, jak na mne čeká, a tato situace se bude opakovat po několik následujících hodin. Začíná mne bolet břicho, asi jak se mi klepou špeky z těch seběhů, kde se opravdu snažím a dokonce předbíhám ostatní závodníky. Nebo je to psychika? Trocha pozitivních myšlenek se také najde. Čekal jsem šílený krpál do Řeky jako vloni, místo toho zde byla luxusně značená a pohodově běhatelná cesta. Alespoň že tak.
Ropice
Z Řeky se stoupá rovnou po sjezdovce. To je také změna, vloni nebyl výstup tak přímý. Ale nejen že mi to nevadí, dokonce se při výstupu zklidňuji a za rychlé chůze odpočívám. Sjezdovka končí a cesta se po chvíli poprvé rozděluje. Hobby kategorie pokračuje po žluté a my míříme vstříc vrcholu po červené turistické značce. Na vrchol je to pouhých 140 výškových metrů a tak se trasa liší spíš přidanými kilometry (asi 5.6 km). Obíháme kopec, abychom se po chvíli znovu napojili na společnou a přeplněnou trasu, která klesá do Morávky na občerstvovačku. Časová brána je nastavena na 05:00, my odpípneme v 01:32. Tady jsme také naposledy viděli Ladu s Martinem, příště se na ně budu dívat hledáčkem fotoaparátu, až budou stát na bedně.
Travný
Z Morávky stoupáme stejnou trasou jako vloni, opět přímo sjezdovkou. Jeden za druhým jako husy. Tempo je spíše příjemné a jsem za něj rád. Na rozcestí se znovu trasy rozdělují, tentokrát se budou lišit více převýšením než kilometry, i když i ty přibydou. Z rozcestí v 700 m n.m. to máme na vrchol ve 1200 m n.m. 4.3 km. Nečekal jsem, že to bude tak dlouhé a docela ostré stoupání. Pro zajímavost, trasa Hobby dosáhne maxima v 860m n.m. Před vrcholem si Pepa skládá hůlky a ukládá je do batůžku. Od teď si této jeho činnosti budu všímat, signalizuje totiž konec pohody a začátek pro mne náročných klesání. Na druhou stranu, kde jinde lze nabrat čas, že a tak se budu snažit. Zrovna sestup z Travného je hodně strmý. Je tma, mě se nějak vyplavují čočky z oka a zamžívá vidění a přitom kdy více potřebuji vidět na cestu. Pepa mizí v hloubi pode mnou. Já bojuji ještě s jedním úskalím, i když zrychlím, tak po chvíli jsem zabrzděn opatrněji postupujícími spoluzávodníky a neumím je obejít. Někdy požádám o uvolnění cesty, ale většinou to není vhodné či možné. Dobíháme do Krásné a situace v týmu se trochu mění. Já se zklidňuji a bolesti přestávají, zato Pepu začíná trápit bolavé chodidlo. Od teď s ním bude až do cíle už jen zápasit a bolest bude narůstat. Ulevuje si nikotinem a delší pauzou.
Lysá hora
Královna Beskyd se tyčí nad námi a my dosahujeme jejího vrcholu ještě za tmy, přesně v 05:24 (časová brána zavírá v 15:30). Vloni jsme zde byli přesně o hodinu později a to ještě v Hobby kategorii. Moc se zde nezdržujeme a pádíme dolů. Cesta je příšerná. Původní úseky jsou prokládané novou kamennou zpevněnou cestou a je třeba hodně dávat pozor na hrany přechodů. Nerozumím tomu, proč je třeba tak velkých investic aby se tato cesta podobala Krkonošům. Naštěstí toto je první klesání, které si pořádně užívám. Přichází světlo, cestu dobře znám a tak to valím dolů, co mi odvaha dovolí. Předbíháme hodně závodníků a je to moc prima pocit. V Ostravici Pepa vzpomíná na otevřený obchůdek, kde by mohl koupit nějaké drobnosti, dnes je ale ještě zavřený. Ve školní jídelně potkáváme naše závodnice Magdu s Jiřkou, pěkně to metelí. Polévku už mají v sobě a tak vyráží na trať vstříc druhé půli závodu. My si krom polévky dopřejeme párek a kofolu a pomalu se vydáváme na návštěvu Smrku.
Smrk
Ještě ve stoupání doháníme a předháníme ženský tým. Nálada není úplně na výši, Pepu noha opravdu trápí a oba bojujeme s ospalostí. Těším se do Čeladné, tam mají hodně dobrot a snad i kofolu. Jenže než se tam dostaneme, tak je třeba seběhnout ještě kus cesty, ten kde si vloni Magda nepěkně ustlala. Daří se mi pomalu a bez havárie běžet a do Čeladné dobíháme za počínajícího deště. Pod stany neprší a my si dopřejeme teplé jídlo a trochu odpočinku. Dilema zdali si vzít na další postup nepromokavou bundu, což by pro mne představovalo ještě vlhčí záda, než mám, se naštěstí vyřešilo samo, neb déšť polevuje. Strávili jsme zde téměř půl hodiny, ale vyrážíme posíleni.
Čertův mlýn
Cesta není náročná, vede úbočím kolem Malé stolové a Kněhyně po červené značce až na vrchol ve výšce 1206 m n.m. Ale nějak neubývá a zdá se být nekonečná. Pokračujeme na Pustevny, kde na občerstvovačce mají poprvé salám, škvarky a opět polévku. Pepa se snaží nohu přesvědčit, že není tak zle, ale už z jeho výrazu je vidět, že se mu to moc nedaří. Já pro změnu už delší dobu cítím, že mi batoh za pomoci potu a solí rozedírá kůži na zádech. Zvažuju, zdali by pomohla výměna trika a nakonec usoudím, že do cíle je to jen kousek a že to vydržím.
Radhošť
Na Radhošť jdeme pochopitelně přes Ráztoku a postup trochu drhne. Pepovi se občas podaří bolavou nohou trefit nevhodně umístěný kámen a nepěkně to komentuje. Jenže i raněný Pepa je výrazně rychlejší než já v „plné“ síle. Akorát možná víc trpí 🙂 A tak je alespoň tempo stále slušné. Na Radhošti konstatuje, že noha bolí stejně, když jde, jako když běží a tak volí běh, aby zkrátil utrpení. Při něm se spouštíme na Pindulu. Mám obrovskou radost z točené kofoly, menší však ze stavu partnera. Opatrně se dotazuju na možnost závod ukončit, ale na to je Pepa zase hodně velký bojovník. Zkouší další triky, cviky a nakonec vyžebrá i cigaretu na parkovišti.
Jenže se zdá, že už nepomáhá nic a náš postup se ve stoupání na Malý Javorník téměř zastavuje. Dávám k dobru příběh, kdy Magda na Týništských šlápotách, místo aby rozumně vzdala, si zobla Ibalginu. Pepa se mu brání, ale nakonec uzná, že je to asi jediný způsob jak se dostat do cíle. Jenže ani jeden z nás vitamin I nemá ve své výbavě! Předchází nás několik týmů a tak oslovuje hned další dvojici. Mají celé plato, a ochotně té trosce u cesty dvě tabletky přenechají. Později se jim odměníme tím, že je předběhneme. Zatím ale pomalu postupujeme k vrcholu, kde se ptáme jak dlouho tak může trvat, než tato tabletka zabere. Prý tak za 20 minut minimálně. Frenštát a jeho cílové náměstí je už v dohledu. Prý nám chybí 6km, realita je naštěstí příznivější, je to jen 5 km.
Při sestupu Pepa konstatuje, že tabletka zabírá a oslaví to zrychlením postupu. Vrací se mu radost a hravost, je jako proměněný a já se snažím také běžet, co dokážu, a ještě mi to náramně baví. Postupně míjíme jeden pár za druhým, ty samé, co litovali naše šourání do vrchu. Co si asi myslí, na čem že jedeme? Ještě v ulicích města dobíháme a předbíháme pár závodníků a ve výborné náladě dobíháme v 16:30:02do cíle. Náš oficiální čas 18:30:02 nás dostal na 24. místo z 92 párů v kategorii Sport Muži 40-50 let a 77. místo ve sportu celkově. Mimochodem toto byla asi nejsilnější kategorie závodu, první dva páry byly zároveň absolutními vítězi B7 Sport. Čas vítěze addidas BOOST team byl neuvěřitelných 11:29:26.
Neděle
Vloni jsme odjeli hned ráno, letos byl ale hodně dobrý důvod zůstat na vyhlášení výsledků. Na stupni vítězů stojí snad všichni moji známí. Musím ale přiznat, že atmosféra byla naprosto úžasná. A tak jsem fotil z dálky kamarády hřející se těch pár minut na výsluní slávy.
Hned první vyhlašovaná kategorie byla Hobby Ženy 50+, kde soutěžila Magda s Georginou. V jejich kategorii dokončily 4 dvojice ze 7 startujících. Na první místo Gerontlubu W chybělo pouhých 21 minut, zatímco třetí dvojice zaostala téměř o 5 hodin!
Stejnou věkovou kategorii Sport vyhrály Pavlína s Pavlou jako Loko girls o hodinu a 35 minut před druhým týmem. Startovalo celkem 5 a dokončily jen 4 týmy.
Největší konkurenci ze známých vítězů měla Lada s Martinem. Jejich tým Den cesty obsadil 3. místo ve Sport MIX do 40 let. Trasu zdolali za 16:42:34. V kategorii měli 38 týmů.
Jsem zvědav, jak se změní propozice příští rok, neboť ten letošní poněkud pokazila diskvalifikace a následné uznání týmu X-TRAIL ORLOVÁ. A to proto, že určení, kdo patří do kategorie Sport, není jednoznačné a tak si jej každý může vyložit podle své potřeby, což se opakovaně děje. Tipuji, že příští rok by mohly být dvě kategorie rozděleny podle délky trasy na snadnější a náročnější a nikoliv podle Hobby a Sport. Dokonce by mohl být stejný start i cíl, stačí vynechat nějaký vrchol či údolí. Nechme se překvapit.
