Loučení, loučení…

DSC04806_2Jako poslední akci letošního roku jsme zvolili Loučení s turistickým rokem. Takový podzimně nostalgický název, vyvolávající v nezasvěceném člověku přestavu meditativní procházky spadaným listím krajinou Českého středohoří. Já už jsem ale po absolvování podobně něžně nazvané akce Týnišťské šlápoty tušila, že se při tom možná i trochu unavím a zapotím. Tam, kde se mezi organizátory vyskytuje Olaf, je nutno počítat se vším. Měla jsem jen trochu divný pocit, když jsme se hlásili na kratší trasu 116 km, celá trasa měla mít 170 km a většina z těch, co se s nimi na závodech potkáváme ji půjde. Ale Franta tak rozhodl a já jsem celý život zvyklá respektovat rozumné názory okolí, tak jsem ho samozřejmě poslechla.

Pár dní před startem jsem si přečetla pár reportáží z minulého roku a koukla na loňské výsledky. Začalo mi být jasné, že tentokrát za světla nedojdeme. Poněkud mi ztuhly rysy a začala jsem přemýšlet, s čím se tam vlastně budu loučit. S iluzemi o stále ještě výkonném těle a silné vůli? S poslednimi zbytky zdravého rozumu? Možná je rozumné, že jdeme jenom těch mizerných 116 km…

Franta v pátek kopal ukrutnou jámu na zahradě. Doufala jsem, že se třeba trochu unaví a nepoženě mne tak zběsilým tempem. Už mne nějak výkonostně předbíhá.

V pátek večer se registrujeme v Ústí nad Labem v místní pionýrské klubovně. Vetšina lidí už má za sebou denní část 50 km, vypadají docela svěže a já mám zase ten divný pocit, jestli nejsem nějaká změkčilá.

Úderem 22. hodiny nás pořadatelé vypouštějí na trať. Skupinka asi 75 lidí se vyřítí do tmy vstříc zážitkům, které se těžko sdělují těm, kdo to nikdy nezažili.

DSC04776_1_w

Noční část měří asi 48 km. vede z Ústí do Lovosic. Franta je celý nedočkavý a nasazuje dost zběsilé tempo. Výkopové práce nezabraly. Žebroním, aby trochu ubral, to jsem si to vychovala parťáka, žádná úcta ke stáří. Zdoláváme první kopec, Vysoký Ostrý, pak následuje Varhošť. Někdo mi říká, že jsem první žena. Pravda, ostatní mají o 50 km v nohách navíc, ale zase těch 5 křížků jim chybí. Jsem tu opět nejstarší účastnice. Ale je předčasné se radovat..Vše se za chvíli se to díky naší hloupostí změní.

DSC04780_wPod Varhoštěm je čipová kontrola na parkovišti, je tam i jídlo a pití, doplníme kalorie a tekutiny a mažeme dál. Asi po 2 km se podíváme, kde že má být další kontrola a zjišťujeme, že asi 300m od parkoviště na rozhledně na kopci Varhošť. Takže se otáčíme a vracíme se po příšerně blátivé cestě zpět. Potkáváme skupinku závodníků a ti nám říkají, že je zbytečné se vracet, že na rozhledně není barevná tužka. Chvíli váháme, ale Mirek Franta Dušín je čestný a sportovní, takže se i nadále kloužeme směr rozhledna. Za chvíli se nám stejné informace dostává i od dalšího spoluběžce, ale my neochvějně mířime k rozhledně. Tužku už tam někdo mezitím dodal, takže se s označenou kartou a čistým svědomím radostně kloužeme zpět. Stálo nás to asi 45 minut. No jo, já jsem taky asi rozená Dušínová, tak z toho mám dobrý pocit.

DSC04786_1_wTedy že by mne nic nebolelo, to tvrdit nemohu. Taková ostrá stěhovavá bolest kolen, záda, prostě jsem už zase nějaký čas v civilizaci a chybí mi zátěž. Po výletu do Grónska jsem byla jako nová. Uvidíme, co se mnou provede tato procházka.

Uháníme nocí k Lovosicím, je docela pěkné počasí, neprší, nemrzne, není mlha, trocha bláta nás nerozhodí, ne?

DSC04808_wŠplháme na Plešivec, pěkný terén, takový kamenitý, z Radobýlu už  Lovosice vidíme. Ale ještě si užijeme cesty až až. Těch posledních 5 kilometrů je výživných, po asfaltu okolo továren, brr.

Nádražní restaurace v Lovosicích je nám vysněnou oázou, teplo, polévka, koláček, kafe! Chvíli sedíme a mně se moc nikam nechce. Ještěže jsme se přihlásili jen na těch 116 km. Obdivuji ty, co už teď mají za sebou stovku. Paní z nádražky nás všechny chválí, jak jsme štíhlí a štíhlé. Není divu.

Když se vybatolíme z nádražky,.vykoukne na nás Lovoš. Je mi trochu zima, ale zdá se, že se brzy zahřeju. Po Lovoši Boreč, hrad Košťálov, Hrádek a Lipská hora.

DSC04800_1_wDen se pomalu chýlí ke konci, zdá se, že zlatý hřeb programu – Milešovku – stihneme ještě za světla. Po cestě nahoru míjíme skupinku bodrých šedesátníků, mají řeci ve stylu „no jo, sportovci, mají ty hůlky“. Odvětím, že na devadesátém kilometru pochodu se docela hodí. Pánové si evidentně myslí, že si z nich dělám legraci a řeší to celou dobu, co je slyšíme. A možná ještě teď.

 Na Milešovce postavili novou chatu, v té je kontrola s polévkou. Po chvíli odpočinku vyrážíme do tmy a do mlhy a cosi mi říká, že si těch posledních 30 kilometrů ještě opravdu užijeme. Ale proto tu jsme, ne?

Musím přiznat, že terén vysloveně vybízel k tomu, aby se sadismus pořadatelů mohl řádně rozvinout. A my, úchylní masochisti jim na to s radostí přistoupíme a ještě za to platíme. Krásná symbióza dvou skupin deviantů!

Kletečná – diretissimou na vrchol, žádná cesta, kameny, povalené kmeny, tma. Pak stráášně vysoká rozhledna na Radejčíně, no kde asi byl fix, že?

DSC04812_wV Dubičkách opět polévka, moc se nezdržujeme, já už chci být v cíli, sakra. Ale to si ještě počkám. Jdeme na vyhlídku Mlynářův kříž a zpět, pak dolů k Labi do Dolních Zálezel, hned zase nahoru do Chvalova. Dlouhatánskou cestou po úbočí sestupujeme do Vaňova, je to trochu o ústa a nemá to konce. Z Vaňova zas nahoru, jak jinak. Už toho mám dost, ani Franta už nemá to tempo, co nasadil na začátku. Ujišťujeme se, že tohle už je vážně moc a že už na nic podobně děsného v životě nepůjdeme. Třeba na TDS, nikdy!

A opět cesta po vrstevnici, se srázem na pravoboku. Strašně mne bolí záda, co bych dala za možnost natáhnout se na postel, která na mne čeká kdesi v Ústí. Chvíli nevíme kudy, potkáváme Tomáše, který nás vyvede k Větruši, odkud už nám zbývá jen sejít do města a najít cíl. Po malém kufru se nám to povede, cíl dojít ještě v sobotu je splněn. Dobíháme 8 minut před půlnocí, tedy s časem 25:52:31. Byla to zatím nejtěžší akce, které jsem se zúčastnila.

Druhý den se pohybuju kupodivu docela normálně, křupe ve mně sice jako ve starém kanapi, ale docela dobrý. No a dneska už mne skoro nic nebolí, jsem na tom lépe, než před závodem. To jsou věci! Na TDS se prý přihlásíme….

Co ještě vydrží tělo geronta?

3 thoughts on “Loučení, loučení…

  1. Miloš Nebeský

    Čteme všechny vaše treky – jsou psány zajímavě a kultivovaně, včetně pěkných fotografií. Jen jedna polovina dvojice by neměla zapomínat, že se blíží důchodový věk /aslepoň podle
    dřívejších zákonú/.

  2. Magda Post author

    Jistě, je lepší už ve třiceti prohlásit, že jsem na všechno moc stará. Ale to už bych byla v rodině druhá a já nerada někoho kopíruji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *