Gerontclub

Příprava

Motto závodu Adidas – Continental Beskydská sedmička, které se na mne od vánoc smálo z nástěnky, zní „95 KM, KTERÉ TI ZMĚNÍ ŽIVOT“. Určitě neplatí pro každého, trénovaný sportovec bude mít B7 jen jako další ze závodů, kterých ročně absolvuje spoustu, pro mě ale tento víkend skutečně představoval životní milník. Dokázal jsem si ověřit, že nastoupená cesta změny životního stylu funguje, pohyb mi baví a fyzičku jsem dostal na úroveň, kterou jsem nejspíš neměl ani v mládí.

Autoři na oficiálním webu charakterizují závod jako eXtrémní přechod Beskyd Javorový – Javorník a Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic. O přechod se jedná v případě Hobby kategorie, kam spadají účastníci neregistrovaní ve sportovních klubech, pro ty registrované je určena kategorie Sport. Rozdíl v trase byl letos minimální, Sport byl delší asi o 3km a přidal asi 300m převýšení. Na trati se rozdíly stírají a závodníci se rychle promíchají, neplatí, že sportovci jsou vždy rychlejší. Slovo extrémní má své opodstatnění, kombinace délky, stoupání a náročnosti terénu dokonale prověří připravenost týmů.

Jedná se o závod dvojic a já startoval s Magdou v týmu Gerontclub a kategorii Hobby MIX 50+. Zatímco pro Magdu se jednalo již o třetí účast, pokaždé ve smíšeném týmu, pro mne to byla premiéra.

Každému soudnému člověku je jasné, že na extrémní závod je potřeba se připravit, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Mým prvním testem byla lednová účast na LH24. Ta měla prověřit nejen odolnost těla při déletrvajím náročném pohybu, ale i soudržnost týmu. Ostatně sám Libor Uher, organizátor obou akcí, závod LH24 takto charakterizuje. Tento test dopadl výborně, i když náročností se stále s B7 nemohl měřit. A tak byla žádoucí účast i na dalších sportovních akcích podobných parametrů. Příležitost se naskytla absolvováním Krakonošovy stovky a později Týništských šlápot. V obou případech se jednalo o velké vzdálenosti od 100km a značné celkové převýšení. Již po absolvování K100 mi Magda upozorňovala, že B7 je stále výrazně náročnější a měla naprostou pravdu. K100 je příjemně běhací a většina trasy má rozumný sklon a zpevněné cesty, na strmý terén Beskyd vás proto nepřipraví.

Kromě testu kondice poskytly předcházející akce i možnost otestovat oblečení, boty a vybavení vůbec. Samostatnou kapitolou by mohlo být stravování. Naštěstí pro stávající výkony si vystačím s tím, co organizátoři připraví a nesu jen pár tyčinek pro případ nouze, žádné gely.

Bohužel ne všechno bylo před startem ideální. O první komplikaci se postaral organizátor Magdiny výpravy do grónské divočiny tím, že přesunul termín cesty. Nově měli odjet až v pondělí po B7. Což pro Magdu znamenalo absolvovat závod maximálně opatrně a neohrozit mnohem důležitější a dražší výpravu k Eskymákům.  Když mi pak navíc týden před startem sdělila, že její zdravotní stav je daleko od ideálního, léčená únavová zlomenina byla jen jednou z potíží, a že se mám tudíž připravit na možnost, že také můžeme závod nedokončit, nebylo mi zrovna do zpěvu. Navrhl jsem, že v této situaci by bylo rozumné účast na závodě zrušit, ale kdo zná Magdu, dokáže odhadnout, jak se rozhodla. Já tím přišel o ideální alibi, kterým bych omluvil svoji letošní neúčast, neb to klidně mohu být já, komu dojdou síly.

Před startem

Na cestu do Frenštátu pod Radhoštěm, kde probíhala registrace, jsme jeli vlakem a vyhnuli se tak jinému extrému v podobě D1. Organizace byla perfektní, ve škole získal tým tašku s veškerým vybavením a na ruku nám byl připnut plastový náramek s RFID čipem. Měření s RFID čipy bylo letošní premiérou a neobešlo se bez dětských nemocí, ale k tomu se ještě dostanu. Batoh, který zůstal ve Frenštátu, byl uložen do úschovny a my se posilněni dobrou večeří v místní restauraci vydali již v běžeckém oblečení k nádraží. Přesun dvěma speciálně vypravenými vlaky je geniální specialitou této akce. Závodníci jsou přepraveni do Třince a vrátí se jako holubi zpět do svého hnízda ve Frenštátě. Na nádraží bylo živo, kromě téměř 3000 závodníků tu bylo spousta místních i rodinných příslušníků či kamarádů závodníků. Na peróně navíc dění komentoval do mikrofonu bača a rozloučit se s námi přišla i ovce s kozou.

Takový dav natěšených, většinou mladých a štíhlých lidí, se hned tak nevidí.

Start závodu

Cesta do Třince trvala déle, než bylo plánováno, vlak často stavěl v polích a náš plán, že na místě ještě doplníme vodu, já si nasadím čočky do očí a stále bude dost času, bral za své. Příčinou prý byly komplikace na trati. Konečně vystupujeme z vlaku, cestu na náměstí střeží policie a zastavuje řidiče aby nechali projít had účastníků. To samé se bude opakovat i po startu při překonávání státní silnice č 11. Hned vedle náměstí Svobody je hypermarket Albert, do kterého se vrhl dav, z části na toaletu a z části do obchodu. Jenže na to nebyli pracovníci připravení a začali propadat panice. Také proto, že se blížila desátá hodina večerní. V rozhlase se neustále ozývalo, ať všichni opustí prodejnu, a jeden pracovník zmateně běhal k východům a snažil se vytlačit nákupůchtivé závodníky ven z prodejny. Zatímco mě se podařilo koupit lahev vody, Magda si v nedalekém bistru dopřála svůj šálek kávy a tak jsme se mohli připraveni vydat na náměstí.

Náměstí bylo již zaplněné a na podiu se střídali řečníci. Libor Uher, ředitel závodu, všem připomněl, že letošní ročník bude trochu jiný, těžší než ty předchozí a že si je jist, že velká část účastníků do cíle nedojde. To opravdu potěšilo, jak to může s takovou jistotou tvrdit? Pak pohrozil těm, kdo by jej chtěli předběhnout a popřál hodně štěstí všem ostatním. Následovaly další projevy oficiálních představitelů obcí, pak na podiu proběhla svatba dvou závodníků, kteří se prý na minulém ročníku zasnoubili. Tato část mi zrovna nebrala, čas běžel a my sledovali, jak novomanželé dostávají dárky a přání. No nic, někdo se třeba bavil. Pak nám požehnal římskokatolický pan farář, byla nádherně zazpívána hymna a opožděnému startu už nic nebránilo.

V propozicích byla letos uvedena velká změna, a to start ve dvou vlnách. Kategorie Sport bude startovat přednostně a Hobby bude vpuštěna do startovního koridoru následně se zhruba 10 minutovým zpožděním. Je zakázán start závodního týmu Hobby v první vlně, pokud k tomu dojde, tým bude diskvalifikován.

Bohužel úplně to nevyšlo. Závod odstartoval ve 22:35 sirénou a ohňostrojem, ihned se dala do pohybu i Tatra Karla Lopraise, a za ní následovali závodníci kategorie Sport. My ostatní jsme netrpělivě čekali na pokyn pořadatelů, když se do mikrofonu ozvalo „na co čekáte, to je hromadný start“. A pak to vypuklo, zbylé dva tisíce závodníků se snažily dostat do startovního koridoru, nás dav nesl až k bariérám tento ohraničující a po nalezení mezery jsme byli konečně vyplivnuti do ulice.

Průběh

Předstartovní horečka je minulostí, jsem účastníkem slavné Beskydské sedmičky a chce se mi uvolnit všechno to nadšení a běžet co nejrychleji do cíle. Jenže ono to nejde. Jsme unášeni proudem těl rychlostí chůze a není prostor na předbíhání. Hlavní mojí starostí je neztratit Magdu, to by byl malér, ještě když máme oba vypnuté mobily. S ubývajícími kilometry jsem stále víc a víc nervózní, je sice jasné, že takovýto závod se nerozhoduje v prvních kilometrech, ale moje filozofie, že v noci je třeba zdolat co největší vzdálenost a že když to terén dovolí, tak je třeba běžet, se nedá nasadit. Bude to takové maso celou cestu? No potěš koště, zlatý Krakonoš, tam to krásně odsýpalo hned od startu. Magda mi utěšuje, že ta pravá legrace začne ve stoupání na Malý Javorový. Nakonec se přece jen trochu popoběhneme přes Oldřichovice. Tam poprvé zahlédneme had světýlek vinoucí se po svahu do výšin.

První stoupání je prý vražedné. Mně to nepřijde, jsem nabuzený a šlapu jako stroj. Mohl bych jít ještě rychleji, ale dáváme pozor na Magdinu tepovku, nepotřebujeme hned v prvním stoupání srdeční arytmii, kterou bohužel již okusila, když přehnala námahu na horském maratonu v Alpách. Naštěstí hrudní pás hlásí akceptovatelné hodnoty a tak není důvod zpomalovat či dokonce stavět. Nejspíš je také dobře, že jsem nevybil všechnu svou energii hned na prvním kopci. První čipová kontrola je umístěna na vrcholu Velký Javorový. Již z dálky je slyšet pípání čtecích terminálů. Ty jsou letošní novinkou vyvinutou firmou  Continental Automotive Frenštát p. Radhoštěm.

Myšlenka čipového měření je výborná, levné a jednoduché terminály lze nasadit ve velkém počtu a získat tak přesná data o průchodu každého závodníka přes klíčové body závodu. Jednotka je vybavena RFID čtečkou, GSM modulem, nějakým jednočipem a pamětí, uchovávající data v offline režimu. Bohužel realizaci se nevyhnuly dětské chyby. První očekávanou skutečností je nutnost přiblížení čipu na krátkou vzdálenost a vyčkání na potvrzení přečtení. To je oznámeno pípnutím a bliknutím zelených LEDek. Jenže tento úkon zabere trochu času a tak se na kontrolních stanovištích tvořily, hlavně zpočátku, fronty netrpělivých závodníků. Jak komfortní je přitom proběhnutí přes měřící koberec, který registruje mnoho čipů najednou. Jenže jeho nasazení zřejmě nebude levnou záležitostí. Většinou byly k dispozici dvě čtečky, ale závodníci na ně museli být směřováni. Pravidla stanovila, že tým je diskvalifikován, pokud jeho členové neprojdou každým měřeným bodem během jedné minuty. Dařilo se nám držet rozdíly v jednotkách sekund, ale přes největší snahu a soustředění mi přesto jeden terminál nezaznamenal. Konkrétně na vrcholu Smrku. Když se podíváte do výsledkové listiny, tak uvidíte, že chybějících záznamů je spousta, téměř každý tým jich měl několik. Občas šli na vrub netrpělivosti unaveného závodníka, zcela jistě se ale podepisovaly i chyby zařízení, kdy lze vystopovat chybějící data v celých časových úsecích. Data měla být posílána GSM sítí na server a online k dispozici na webu závodu. To je super nápad, ale bohužel i ten se potýkal s problémy. Jak s vlastním přenosem, tak zřejmě i s rychlostí zpracování na straně serveru a tak bylo online sledování závodníků nefunkční. Data z některých čteček byla vyčtena až po závodě a dost možná se některá ztratila právě mezi online a ofline přenosem. Alespoň mají tvůrci systému ještě na čem zapracovat do příště. Jinak než bojem takové zařízení odladit dokonale nepůjde.

Z prvního vrcholu se sestupovalo do Ski areálu Řeka. To byl mazec! Byli jsme upozorněni na těžký terén okořeněný množstvím bláta i na to, že si hobíci okusí co je to extrém, který předchozí roky zvládali jen sporťáci. A skutečně, některé úseky byly velmi prudké, rozdupané od stovek nohou a ještě se na nich valily uvolněné balvany. Máme, co jsme chtěli, říkal jsem si a dával pozor na to, kam se vrhám. Následovali jsme dav před sebou ani na vteřinu nás nenapadlo, že jdeme špatně. Až doma u počítače jsem četl bouřlivou diskusi o správném postupu, špatném značení a stádním principu chování na tomto úseku. Mrzí mi to, rozhodně nebyl náš záměr si trasu záměrně zkracovat a to ještě extrémním terénem. Už v Řece odpadávají první účastníci a shání se po číslech na taxi. Skutečností je, že první kopec byl skutečně výživný.

V Řece byla první možnost doplnit si tekutiny. Následovalo stoupání na Ropici, to bylo výrazně pozvolnější a také s menším převýšením než na Velký Javorový. I sestup do Morávky už nebyl extrémní a tak jsme trochu popobíhali. V Morávce na nás čekala první kompletní občerstvovací stanice. Nabízela kromě tekutin, a ty na každé zastávce představovala voda a jonťák, banány, melouny, tatranky a musli. Všeho v obrovském množství a neustále doplňované. V diskuzi jsem se ptal, kolik toho zásobovači nakoupili, prý snad tuny melounů a banánů. A byly výborné. Navíc melouny byly pokrájené, banány přepůlené, tatranky zbavené obalů a půlené. Zkrátka komfort.

Po asi 200 metrech stoupání přišlo rozcestí a na něm stál regulovčík s cedulemi Sport a Hobby. Zatímco kategorie Sport si to namířila vlevo až na vrchol Travného, účastníci Hobby tam měli přístup zapovězen a šli traverzem vpravo. Ne že by to byla úplně vrstevnicová cesta, jak je z grafu převýšení vidět, tak se nastoupalo dalších asi 160m. Sport tedy vystoupal na trase navíc něco přes 300 výškových metrů a to se v celkových 5200 m už ztratí. Důvodem proč nás nepustili na vrchol, byl projekt Lesů ČR a CHKO „Návrat Tetřeva do volné přírody“ a s ním spojená výstavba líhně. Někde v této oblasti na mne přišla slabá krize, euforie pominula a mě se chtělo spát. Přemýšlel jsem, jak půjde zkombinovat pochod a spánek a stal se zamlklým. Po chvíli se ale Magdě nějak podařilo, myslím, že volbou vhodných témat k rozhovoru, opět probudit můj mozek a my se znovu rozběhli.

V Krásné na nás čekala nejen další občerstvovačka ale i milé setkání s našimi známými. Litovali jsme, že jsme nikoho ze známých nepotkali na startu a teď najednou potkáváme Pepu s partnerem PoohDou a za chvíli i orienťačky Pavlínu s Pavlou. Oba týmy soutěží v kategorii Sport a mají tudíž za sebou vrchol Travného. Následuje výstup na naši oblíbenou Lysou horu. Rádi bychom jej stihli do svítání, ale zastihlo nás ještě ve svahu. Poslední úsek před vrcholem – sjezdovka, na kterou si velmi dobře pamatuji z LH24, se výrazně změnil, nyní je na něm vybudovaná pohodlná zpevněná cesta po které poslední metry pěkně odsýpají. Vrcholek dobýváme něco po šesté hodině ranní.

I cestu dolů znám velmi dobře, jen mi přijde tentokrát víc rozbitá, posléze zjišťuji proč. Na kopci se staví nová chata a je potřeba k ní přivézt elektřinu a tak byla cesta rozkopaná a znovu zaházená. Následujeme červenou turistickou značku, která také doznala drobných proměn, až do školy v Ostravici. Při sestupu mi Magda neopomene znovu ukázat siluetu Smrku, prý je přechod Ostravice jeden z klíčových momentů, kdy si člověk myslí, že má to nejhorší za sebou a přitom je skutečnost naprosto opačná a stoupání na Smrk tím nejvýživnějším a nejvyšším (830m) co nás čeká. Není nad to, když Vám partner nalévá optimismu do žil. Obvykle si pravdy cením, ale někdy se může vynechat. Odpovídám, že proto tu přece jsme, abychom si cestu náležitě užili, a takové kopce nás nemohou rozhodit.

Ve škole na nás čeká další občerstvení spolu s teplou polévkou. Tu servírují v plastových kelímcích. Trochu mi to zaskočilo, ale dá se takto rychle vypít, jen jí není mnoho. Kdo má chuť může si dokoupit párek nebo kávu. Škola a cesta k ní je krásně vyzdobená motivujícími dětskými kresbami.

Cesta na Smrk mi nepřijde tak náročná, v podstatě odpovídá stoupání na Lysou horu. Možná pomohlo i občerstvení, navíc přichází krásné slunečné ráno, příroda se probouzí, já také, a je mi prima. Ostrou chůzí zdoláváme výškové metry, chvílemi konverzujeme o ničem, a Magda mi připravuje na vrchol. Tentokrát v pozitivním duchu, prý je tam takový krásný plácek, ideální na kempování. Ano, plácek jsem skutečně viděl, plný unavených a odpočívajících závodníků.  Tento víkend by kempování neprobíhalo úplně v klidu. Přece jen se kolem proženou či probelhají téměř tři tisíce lidí. My neodpočíváme a hrneme se z kopce směrem do Čeladné. Dlouhý úsek vede po široké, dnes rozmoklé a bahnité cestě, na které lze celkem dobře běžet. Jenže zdání snadného úseku klame, únava se také již podepisuje na naší pozornosti a koordinaci a tak dochází k prvnímu karambolu. Fotografii zakrvácené a zablácené Magdy jsem, kvůli slabším povahám, raději vyřadil.

V Čeladné to žije. Velká občerstvovačka je postavena u chaty Dukla a obvyklý sortiment je doplněn o spoustu dobrot, které lze za rozumný peníz dokoupit u stánků. Rozhodujeme se jen pro polévky s chlebem a já konečně mohu do sebe nalít litr kofoly, na kterou jsem se hrozně dlouho těšil. Jonťák mi nějak přestával chutnat. Na této občerstvovačce tráví někteří delší dobu, my ale musíme dál, čas běží a my chceme projít cílem za světla.

Následuje otravně dlouhý asfaltový úsek stoupání na Čertův Mlýn.  Na kontrole se to opět trochu zahušťuje, ale zdržení to pro nás tentokrát nepředstavuje.

Do Pusteven je to už jen kousek. Na cestě na nás číhá jediná tajná kontrola závodu. Po chvíli přicházíme do davu turistů. Vlevo od cesty stojí zakryté zbytky bývalé chlouby Pusteven, dřevěné chaty Libušín, která shořela letos v březnu. Dočetl jsem se, že se plánuje vystavět její přesná replika. Uvidíme.

Zbývá najít další kontrolu a občerstvovačku. Letos je umístěna jinde než vloni a velmi neradi bychom ji minuli. Při průchodu Pustevnami mi Magda prozrazuje, že v tento moment mnoho závodníků podlehne velmi silnému pokušení. A tím je zkrácení trasy. Pozor! Zkrácení trasy je legální a povolené. Stačí se po hřebenovce projít až na Radhošť a ušetřit si tak prudký sestup do Ráztoky s následným neméně prudkým výstupem na Radhošť. Závodníci, kteří si zkrátí cestu, budou ve výsledkové listině posunuti za závodníky, kteří šli trasu celou, bez ohledu na dosažené časy. V tento moment jsem čekal, že se mne Magda zeptá, kam půjdeme my. Přeci jen, jsem ten slabší a nezkušený. Omyl, bylo mi direktivně oznámeno, že my přece jdeme do Ráztoky. Nejspíš její kondice nebude tak špatná, pomyslel jsem si, a ze žertu navrhl, co kdybychom jeli dolů lanovkou.  Odpověděla, že prý nejsem první, koho to napadlo, a ať koukám mazat po svých. No alespoň, že tu měli další občerstvovačku. Tentokrát bylo konečně k dispozici i něco slaného, a tak k polévce jíme ještě kousky chleba se škvarkama a salám.

Cestu do údolí po modré si pamatuji, byl jsem tu před lety s rodinou na dovolené a tuto cestu jsem šel nahoru i dolů. Jen nějak pomaleji. Kontrola na nás čekala hned u spodní stanice lanovky, odpípli jsme si a vydali se na další, tentokrát již sedmý, počítám-li i Travný, kopec. Stoupání se mi nelíbilo, přišlo mi nějaké dlouhé. Za každým ohybem jsem už viděl vrchol a on tam stále nebyl. Jak tohle může někdo absolvovat opakovaně, ptal jsem se sám sebe, šetříce síly na dotaz Magdě. A jak dlouho mi bude trvat, než na tuto dřinu zapomenu a budu se nadšeně hlásit na další ročník, dojde vůbec k tomu? V těchto neveselých myšlenkách jsem vydržel až na hřeben. Najednou jsme se vyhoupli z lesa a ocitli se na magistrále vedoucí ke kapli. Hned byl svět světlejší a veselejší.  Za kaplí sv. Cyrila a Metoděje na nás čekala kontrola číslo 18.

Během klesání do Pinduly se nic zvláštního nestalo, snad jen, že mi přišlo delší, než ve skutečnosti bylo. Ale tak už to chodí, to bude nějaký neznámý fyzikální princip. Se zkracující se vzdáleností k cíli, se kilometry prodlužují. To jsem si ověřil i na předchozích závodech. Ale Pindula tam byla a před silnicí na nás čekala poslední občerstvovací stanice.

Možná to z popisu může vypadat, že jsme neustále jenom jedli. Faktem je, že analýzou GPS záznamu se ukázalo, že jsme se dvě hodiny nepohybovali a protože jsme jiné zastávky než na občerstvovačkách nedělali, tak jsme je museli utratit jídlem a pitím. Když pak někdo jede na gely a stanice jen probíhá, hned má jiný čas. Na tento postup ale Magdu nejspíš nepřesvědčím.

V tomto místě končí velké množství závodníků. Stála tu řada aut, která je nabírala. Přitom je sedm vrcholů již za námi, nebo není? Kde je ten problém, že to lidé vzdávají tak blízko cíle, v nohách 83km, má jméno? Má. Říkají mu Velký Javorník.  Pověst praví, že se do sedmi vrcholů nepočítá, neboť nedosahuje výšky 1000m a tak ho Libor přehlíží. Je to taková hrouda dosahující pouhých 918 m n.m. a aby si závodníci poslední vrcholek pěkně užili, připravili jim organizátoři krásné strmé zkratky a příroda dva falešné vrcholy. Možná vzdávají jen ti, co ví, co je tu čeká, říkal jsem si, když mi klouzaly nohy a já si málem pomáhal rukama ve zvlášť pěkném úseku. Ale i tento kopec jsme se ctí dobyli. Magda prohlásila, že kdyby ho měla po čtyřech vylézt, tak to v Pindule nevzdá. A já ji to věřím. Na vrcholu pod rozhlednou na nás čekala poslední kontrola. Zeptal jsem se přítomných organizátorů, zdali je to poslední kopec na trati a oni s úsměvem odpověděli, že ano. Moje reakce byla „to je ale škoda“.  Nechápali.  Já se ale bavil vtipem, který jsem nevymyslel, prý ho hráli již vloni a mě se líbil.

Nálada byla zkrátka opět výborná, jak jinak! Bolel mi každý sval na nohou, byl jsem opět dokonale propocený a měl žízeň. Jenže jsem už cítil cíl a vše nasvědčovalo tomu, že Beskydy pokoříme. Tedy, prý nemám používat takovou násilnickou terminologii jako dobýt, pokořit apod., říkala Magda. Nepřišli jsme sem jako dobyvatelé, ale užít si a pokochat se krásnými horami. Zbýval poslední úsek trati, a to byl mazec. Který sadista naplánoval sestup pro znavené závodníky přímo kolmo dolů. Prý to obvykle na prudkém prašném sestupu hrozně klouže, jenže výhodou letošního ročníku, jak jsem si často připomínal, bylo, že letos nebyly cesty vůbec prašné. Bahýnko zkrátka nepráší. Představoval jsem si, jak to tu Pepa valí, a že prý valil, zatímco já si přál mít tento úsek ve zdraví co nejdříve za sebou. Naštěstí prudký sestup nebyl až tak dlouhý, cesta se narovnala a Magda mi mohla seznámit s drobným přáním na závěr našeho putování. Prý vloni s Matějem poslední kilometry běželi a snažili se marně přimět k běhu plahočící se míjející trosky.  No proč neudělat ženě drobnou radost a nepředběhnout pár belhajících se párů, pomyslel jsem si. Jenže závodníci s námi letos nehodlali spolupracovat. Ne že by na trati před námi žádné páry nebyly, jenže se zapomněly belhat a místo toho pomalu běžely k cíli. Tak to je fiasko, to se bude Magda zlobit. Naštěstí řešení nebylo tak těžké, stačí běžet rychleji než oni. Rozběhl jsem se a pomalu nabíral rychlost. Nebyl to lehký ladný pohyb, ale vzdálenost ke skupince tří týmů se začala zkracovat. Pak si nás všimli, ale to už jsme byli za nimi. Protestovali, že prý předbíhat se nesmí a že budou sprintovat. Blafovali. Je to nádherný pocit končit takový závod během a náležitě jsme si jej užívali až na náměstí, kde byl cíl. Na posledních kilometrech jsme si takto polepšili asi o pět míst. Ne že by to něco znamenalo, ale byla to legrace.

Celkový dojem

Po dokončení závodu jsem měl ohromnou radost. Přece jen jsme nastupovali s velkou nejistotou a cílem jen dokončit a nakonec jsme dosáhli i docela slušného času. Co bylo mnohem důležitější, závod jsme absolvovali bez jakýchkoliv následků, únava a odřeniny se samozřejmě nepočítají, a tak Magdě nebude nic bránit v cestě do vytouženého Grónska.

Podmínky na přechod byly dobré, pravda, bláto bylo a místy hodně, na druhou stranu bylo příjemné teplo i během noci kolem 15 stupňů, takže jsem závod absolvoval celý v triku s krátkým rukávem. Za celou dobu také nespadla ani kapka vody.

Smekám před organizačním zajištěním takto obrovské akce a děkuji organizátorům, že se vůbec do takového projektu pouští a ještě jej každoročně vylepšují. Bez zapojení obcí ať Frenštátu, Třince, Ostravice a dalších a velké spousty dobrovolníků by se tato akce nemohla konat. Nedovedu si ani představit co obnáší jednání s oficiálními institucemi jako CHKO Beskydy, jak se ladí noty, aby dopad davu na hory byl minimální. Stejně tak pořídit hromady materiálu, potravin a rozvozit je na stanoviště musí být slušná logistická výzva.  Sponzoři byly presentováni a jistě hrají významnou roli. Podpora neziskových organizací dává této akci další sympatický rozměr. A hlavně atmosféra byla celý víkend prostě skvělá.

Trocha dat a úvah na závěr

Jak jsme nakonec vlastně dopadli? V naší kategorii Hobby MIX 50+ jsme se umístili s časem 19:42:23 na 6. místě z 25 startujících týmů. Až doma u počítače jsme zjistili, že od 5. místa nás dělily pouhé dvě a půl minuty. To vědět, tak je určitě někde naženeme, pokud si nás tedy předchozí tým nehlídal. Na druhou stranu 7. tým za námi zaostal o téměř dvě hodiny. To jsme se mohli dvě hodiny válet na občerstvovačkách a přitom si udržet umístění 🙂

V celkovém pořadí všech Hobby týmů jsme skončili na 101. místě z asi 750 týmů. Oficiální statistika praví, že na start se dostavilo celkem 2819 závodníků z devíti zemí. Libor měl na startu pravdu, závod nedokončila třetina účastníků, přesně 941.

Naši kategorii vyhrál tým Run Free ve složení Blanka Zbořilová Pazdiorová a Jiří Procházka. Jejich čas 16:41:11 byl prostě fenomenální. S takovou rychlostí by hravě vyhráli i v kategorii Sport, kam podle mého názoru a pravidel patří, už podle jejich vlastního popisu. Pro úplnost nejrychlejší Hobby tým mužů do 40 let z Frenštátu dokončil trasu za 13:30:26. Na druhou stranu mnozí nestihli 30. hodinový limit. To jsou rozdíly!

Pokud bych porovnal náš čas s kategorií, kam ještě patřím, to jsou muži od 40 do 50 let, tak bych byl hypoteticky na 30. místě z 220 týmů, z nichž 70 nedokončilo. Zato Magda, ta je jiná třída! Kdyby si k sobě vzala ženu, která by jí stačila, a mohla být libovolného věku, tak by na stávající vítězky v kategorii ženy 50+ Hejkrlíkové musela v cíli čekat přes 2,5 hodiny! Dokonce i kategorii ženy do 50 let by vyhrála. Nebo sport ženy nad 50 let, stačí si vybrat ženskou kategorii. Já jí moc a moc děkuji, že se vzdala medaile a místo toho mi zasvětila do krás tohoto podniku.

Abych nezapomněl, Loko girls, Pavlína s Pavlou, obsadily ve sportu třetí příčku. Gratuluji!

Profil trati odpovídal zubům na oficiální mapě, záznam níže jsem získal z nesené turistické navigace Garmin Oregon 300. Vrcholy jsou: Velký Javorový, Ropice, Travný – traverzem cca 300 výškových metrů pod vrcholem, Lysá hora – nejvyšší bod 1324 m n.m., Smrk, Čertův mlýn, Radhošť a konečně opomíjený Velký Javorník.

Záznam trasy Hobby Full v GPX formátu.

Navigace naměřila délku trati Hobby na 93.6km při celkovém stoupání 5175m. Utrack uvádí další statistiky jako průměrnou rychlost stoupání (vzdálenost 40,2km) na 5.1km/h, zatímco klesání (vzdálenost 39,4km) 6.6km/h, celkem průměr pohybu 5.9km/h. Na webu je možné porovnávat trasy různých účastníků. Je také vidět jak v tomto lesnatém terénu měli GPS přístroje problémy se zaměřením, velká těžká turistická navigace s citlivějším přijímačem se chytala výrazně lépe než hodinky.

Čipové kontroly vydaly následující údaje o časech průchodu měřením:

A celková mapa závodu je k dispozici na oficiálním webu, nebo zde. Po kliknutí se zvětší.

Závěrečná otázka zní. Budu stát opět na startu Beskydské sedmičky v roce 2015? Já bych moc rád, ale seženu partnera či partnerku na tento bláznivý podnik? Magda už letos neměla účast v plánu a nevím, zdali ji znovu přesvědčím. Rád bych zúročil nabyté zkušenosti a trochu přidal.  Tak zájemci, hlaste se!