Gerontclub

Byla myšlenka, která se mi čtvrtou lednovou sobotu kolem deváté hodiny večerní vetřela do hlavy a nechtěla ji ani za nic opustit. Bylo to někde nad Butořankou ve stoupání na Lysou horu. Nestoupalo mi to podle předpokladů, byl jsem pomalý a hrozně unavený. To je hodně brzo, pomyslel jsem si, dostat krizi už při čtvrtém výstupu. Moc velkou zkušenost s krizemi nemám, ale příznaky byly jasné. Tělo nechtělo podávat výkon, který byl očekáván a hlava propadala panice. Chtěl jsem s těmito akcemi už navždy přestat a na Lysou horu se nikdy nevrátit. Dnešní výstup byl součástí třetí účasti na akci Adidas 24 hodin na Lysé hoře a já se zaříkal, že účastí poslední. Snažil jsem se najít nějaká pozitiva – každá krize musí přejít, stejně to nevzdám a závod si budu užívat až do konce.

V lednu 2013 jsem stál na startu ve dvojici s Magdou poprvé. Rozklepaný, nezkušený a navzdory krutým mrazům se mi akce ohromně líbila. Sledovat pořadí nás vůbec ani nenapadlo, soutěžili jsme sami se sebou a s podmínkami trati. O to větší překvapení bylo naše 4. místo v kategorii 50+. Vloni byla situace jiná, měli jsme formu a s ní i ambice zaútočit na medailová místa. Změna propozic nás v předvečer závodu posunula do kategorie 41-50 a naděje vyhasly. Proto bylo 3. místo velkým, ale vydřeným překvapením. I letošní účast je jiná, Magdě už ani osvědčený fyzioterapeut nedokáže pomoci od trvalých bolestí a problémů a tak chceme pojmout účast jen jako rekreační a vzpomínkovou. Já si plánuji zkusit 8 výstupů a zkusit jaké to je točit kola bez přestávky. Letos má náš věk v součtu 104 roků a tak nás z kategorie 50+ nemůže nic vyřadit.

Počasí vypadá letos skvěle, na kopci je dostatek sněhu, teploty příjemně pod bodem mrazu a předpověď slibuje, že se přes víkend udrží. Že bychom konečně zažili závod v ideálních podmínkách, kdy člověk nemusí klopýtat mezi zledovatělými kameny, ale naopak nerovnosti jsou milosrdně zakryté vrstvou měkkého sněhu? Když půjdu vlastním tempem, nebudu se zbytečně honit, tak to bude prima víkend, nebo ne?

Když nezklamalo počasí, tak zaskočili organizátoři.  Při registraci nás umístili do bungalovu č.10 a v recepci nám spolu s potvrzením desítky přidělili i klíč. Do startu zbývala necelá hodina, když jsme se dohrabali k nejvzdálenějšímu bungalovu. Tam na nás čekalo nepříjemné překvapení, osazenstvo nám totiž oznámilo, že pro nás není místo, všechny postele jsou již obsazené. Co teď? Magda zvedla telefon a volala do recepce. Prý zjistí co a jak a zavolají zpět. Čas běžel a nervozita stoupala. Po čase skutečně zavolali s tím, že došlo k chybě a náš bungalov je č.1. Tak jsme se rozdělili, Magda vyrazila pro klíč a já balil již rozbalený batoh, neboť jsem už začal s převlékáním. Vydal jsem se do našeho správného domečku a pootevřenými dveřmi vklouzl dovnitř. Tam mi čekala studená sprcha! Spoluzávodníci mi s lítostí oznámili, že domeček je úplně plný a na 5ti postelích je již 10 obyvatel. Tady prý v žádném případě bydlet nemáme. V ten moment jsem znejistěl. Že já jsem vlezl někam blbě? Magda tu není. Neříkala, že máme jít do 3 nebo snad 2, když ne 1? V ten moment cvakl zámek a Magda vstoupila. Ve vteřině se seznámila s realitou, otočila na patě a opravdu rozezlená vyrazila zpět do recepce. Spoluzávodníci mě nevyhodili do sněhu, ale smilovali se nad geronty a já se tak mohl v rohu a stresu převléknout.

Na start jsme dorazili přesně. Sotva jsem dosáhl oblouku, bylo odstartováno a já se vydal poprvé vstříct vrcholu.

Můj původní plán počítal s tím, že dám tři kola jen s krátkým zastavením na pití ve stanu. Magda měla ale dobrý nápad, že raději zkusí jak na tom je hned zkraje a nebude čekat minimálně šest hodin, než se setmí. A tak jsem mohl první kolo dát v plném tempu s vidinou oběda v jednu hodinu odpoledne. Ideální načasování. Čerstvý sníh nevyžaduje nesmeky a já doufal, že kolo bude pěkně rychlé. Zkrátím to, nebylo. Sypký sníh byl hodně únavný a oblíbený běhací traverz byl téměř neběhatelný. Přesto jsem se snažil o rychlý postup a zbytečně se unavoval. Čipová kontrola na vrcholu Lysé hory byla posunutá až za vrcholek a dosáhl jsem ji z Ostravice za hodinu 22 minut. Za dalších 33 minut jsem byl na Sepetné, ale zatímco výstup mi ještě šel, v klesání mi hodně závodníků předbíhalo. Seběhy mi stále nejdou, hned ten první jsem zahájil pádem snad 100 metrů za kontrolou, moje neoblíbené Inov8 opět zklamaly.

Abych nezapomněl jak jsme dopadli s bydlením. V bungalovu č.1 jsme nakonec zůstali. Gauč v přízemí dostal přistýlku s prostěradlem, na deku už nedošlo. Obyvatelé nám přenechali postel v patře a přesunuli se na gauč. Nakonec jsme na změně i vydělali. Místní závodnící byli nejen velmi zdatní, a tak jsme jim mohli druhý den gratulovat při rozdávání medailí, ale i velmi přátelští a vtřícní. Nakonec „skoro pražáky“ mezi sebou snesli. My na oplátku nezkazili výkonovou úroveň chaty, ale o tom až na konci textu.

Nemám v úmyslu rozebírat další průběh 24 hodinového závodu. Krizi jsem dostal při výstupu, před kterým jsem se nemohl převléci z mokrého oblečení a doplnit spálené kalorie, byl to totiž první dvouvýstup. Po něm jsem se zase oklepal. A to tak, že když mi Magda oznámila, že můj 6. výstup stačí na udržení naší pozice, že naši soupeři již nemohou náš náskok stáhnout a tudíž mohu závod v neděli ve třičtvrtě na devět ráno ukončit, jsem místo toho zamířil ještě jednou vstříct vrcholu s cílem rozloučit se s Lysou horou. Bohužel poslední sestup jsem opět havaroval a do cíle přišel pár minut po zastavení časomíry v 11, takže se mi už sestup nepočítal. Jako omluvu mohu uvést drobnou komplikaci, neboť se mi již při předchozím výstupu nějak zakalila čočka v oku a jediným řešením bylo ji vyjmout. A tak jsem poslední kolo kroužil poloslepý.

Jak to celé dopadlo

Hodnotit lze lecos, nejméně konfliktní je počasí, to Liborovi Uhrovi letos opět neuvěřitelně vyšlo. V pondělí ráno přišla i do Beskyd obleva a liják. Představa zdolávat horu v proudech deště a brodit se ve sněhové břečce není vůbec lákavá.

Nějak mi letos přišla slabší organizace, nemám tím na mysli chybu s ne zcela levným ubytováním, za to nejspíš může provozovatel hotelu, ale překvapilo mi, že při prvním kole nebyla značena trasa! Já věděl kam mám zahnout, ale chyběly byť obyčejné šipky směřující závodníky na sjezdovku před Sepetnou. Při druhém kole se prý značkaři se skůtrem pletli mezi závodníky a šipky později doplněné o blikačky umísťovali. Atmosféra u Sepetné, ač se komentátor snažil, také byla nějaká vlažná, žádná fujara vítající závodníky jako předloni nebyla. Ale to může být jen můj dojem, třeba mi akce už zevšedněla.

A co náš tým? Jak jsme dostáli svým plánům akci si jen užít a nezávodit? Magda chtěla navštívit vrchol dvakrát a já osmkrát. Nic z toho nám nevyšlo. Magda dala horu nakonec čtyřikrát a já byl za to moc rád, neboť jsem mohl nabírat síly, kterých se mi letos nějak nedostávalo. Navíc je dávala v tak slušném tempu, že jsme i bez původního záměru měli šanci na medailovou pozici. Je fér říct, že v naší kategorii soutěžilo jen pět párů z původně šesti přihlášených, to vloni byla jiná  účast.

Já se nakonec vydrápal na vrchol 7x, ale tak slimáčím tempem, že mi to samotného překvapilo. Plán byl, a vloni se mi jej při 6 výstupech dařilo dodržet, otočit kolečko pod 2 hodiny. Letos jsem to zvládl jen dvakrát a pak se se čas začal tragicky prodlužovat.

Výslednou 2. pozici jsme si díky této kombinaci výkonů udrželi až do konce závodu. Proto jsme byli do bungalovu číslo 1 mezi mladší účastníky zařazeni právem.

Pár poznámek od druhé poloviny týmu

Když jsme se hlásili na LH 24, zdálo se být všechno v pořádku. Chtěli jsme zase závodit, až se z nás bude kouřit a naše ambice byly velké. Bohužel moje tělo se rozhodlo stávkovat. Navrhovala jsem Frantovi, že prodáme startovné, nebo ať jde jako jednotlivec, či si najde někoho zdatnějšího do štafety. Asi mu to bylo hloupé, nebo doufal, že se stane zázrak. Neudělal to.

Nicméně bez ambicí na rozdíl ode mne do závodu nešel. Přehodnotil situaci a rozhodl se, že protože příští rok chce jít sám, pojme letošní závod jako trénink. Měl v plánu dát nejméně 8 kol, z toho aspoň tři vcelku. Několik dnů před závodem propočítával předpokládané časy jednotlivých okruhů, konzultoval se zkušenými závodníky, hodnotil výkony konkurenčních dvojic a odhadoval naše šance na umístění. Moc dobře mi to nedělalo, když jsem tam letos byla jen na okrasu. Tedy spíš abych zvedla věkový průměr a tím nás dostala do méně obsazené kategorie…Ale nabízela jsem, že to vzdám. Nechtěl.

Nebudu se rozepisovat o průběhu závodu, o tom bylo řečeno dost. Na rozdíl od Franty jsem měla vůli, sílu i odhodlání, žádná krize na mne nepřišla, naopak jsem byla překvapená, jak mi to stoupá, kolem funěla spousta lidí, dost jsem jich do kopce předešla. Jen tělo bolelo. Dost. Takže jsem vzpomněla na svého fyzioterapeuta a do dalších kol jsem se nehnala. Škoda pracně získané kondice, nechce se mi končit. Ale nic s tím nenadělám…

A co Franta? Popíšu tradiční vývoj situace:

• velké očekávání
• nenaplnění velkého očekávání, rozčarování
• plán na prodej veškerého zaplaceného startovného, rozhodnutí již nikdy se podobného závodu nezúčastnit.
• úspěch v závodě
• postupné přehodnocování výše uvedeného rozhodnutí
• plán zúčastnit se dalších, ještě zběsilejších akcí

Domnívám se, že příští rok ho opět uvidíme na startu LH24, teď již jako jednotlivce, jako čerstvý padesátník bude mít velkou šanci se dobře umístit. Má co dělat, postupně jsme obsadili 4., 3. a 2. místo. Zlato už čeká jen na něj.

Já jsem se při čtvrtém okruhu se slzou v oku rozloučila s Lysou horou, je velmi pravděpodobné, že už na jejím vrcholu nikdy nebudu v roli závodnice. Mám ji spojenou se spoustou drsných i krásných zážitků. Jako žádnou jinou horu u nás. Tak sbohem Lysá!