Gerontclub

Těch 14 dnů mezi Loučením a P100 mi běhaly hlavou pořád dokola myšlenky jako myši v bludišti a zoufale hledaly východisko. Celou trasu nedám. To je jasný. Můj fyzioterapeut mi povolil tak 30 kilometrů v lehkém terénu s hůlkami, A to je člověk, který sám sportuje, tak má pochopení. Doprovázet opět Frantu na poslední části trasy, to už jsem si zkusila na Loučení. Já ovšem nejsem ten mateřský typ, co na trati chystá svačiny a čistá trika. Třeba k tomu časem dospěju, ale pořád jsem ráda, když se můžu sama aktivně zúčastnit. Trochu jsem se zaobírala myšlenkou, že si opět koupím již prodané startovné, půjdu první část s Frantou a pak se to pokusím pomaloučku došourat sama. Ale koleno bolet nepřestávalo a navíc, když jsem to navrhla, stačil jeden Frantův pohled, aby mi došlo, že chce opravdu závodit. Tak tedy nic. Pak jsem byla moc ráda, že jsem včas pochopila. To tempo první části bylo vražedné. Tam bych byla vážně na obtíž. Nakonec jsem se koukla na startovní listinu dětské trasy a zjistila jsem, že je přihlášená spousta známých. Tak  půjdu, trochu si pokecám a pak to třeba skončím doma v Černošicích, Vždyť se to jde kousek od našeho domu. Vzpomněla jsem si, jak to bylo skvělé loni na dětské trase Brtnických ledopádů a doufala jsem, že to bude zase taková prima kolektivní akce brdské party.

Na startu jsem se nalézala opravdu v životní formě. Kdybych šla v pondělí žádat o invalidní důchod, nepochybně bych uspěla. Jen nevím, zda dřív na hlavu, či na totálně bolavé tělo. Ale co, v klidu v posteli to bolí stejně jako v pohybu a depka taky bude pořád se mnou, ať se hnu, kam se hnu. To je kámoška nejvěrnější. Takže je vlastně fuk, kde jsem a co dělám. Olepila jsem se všemi druhy tejpovacích pásek, aby mi snad neupadla nějaká část těla, nasadila ortézu a vyrazila za kuropění vlakem do Berouna. V 7 nám to začalo.

Z plánovaného pokecu nebylo nic, jednak v poslední době zrovna nesrším vtipem, a kromě toho, ona se ta depka za člověkem táhne jako smrad a lidi to nějak podvědomě cítí a zrovna se nehrnou, aby si popovídali. A taky už jsem pomalá. Martin mne hned asi na pátém kilometru minul a frnk, už byl pryč. Kde jsou ty doby, kdy jsem ještě běhávala s partou po Brdech. Oni pořád běhají. A je to znát.

První kilometry jsem šla sama, bylo krásné počasí, sluníčko se klubalo z mlhy, silnice rozkošně klouzala, ale kde jsou ty Olafovy padoušské zkratky a vracečky? Pořád je to nějaké lehké! Bohužel se mi nedaří běžet, koleno velmi silně protestuje. Takže se těším na stoupání. Tam většinu lidí předejdu, nebo jim aspoň stačím. Z kopce se belhám jak důchodkyně.

Ve stoupání z Hýskova se někde vyloupli Pepa ,Michal, po nějaké době i Matěj a Eva. Tak jsem s nimi střídavě šla, depka už pod palbou jarního prosincového sluníčka zalezla aspoň na chvíli do stínu, tak jsme trochu mluvili, než mi po pár kilometrech zmizeli za obzorem a kromě Evy už jsem je neviděla. Tím pro mne skončila společenská část akce a začal už jen boj s kilometry a vlastními neduhy.

První občerstvovačka ve Vráži byla pozoruhodná frgály. Brzy došly, já jsem ještě jeden kus ulovila. Housku, salám a sýr jsem nadělila z větší části spoluběžci, nějak jsem neměla hlad.

Pod rozhlednou za Lhotou se mi podařil unikátní záběr.

Sestup z Vráže do Svatého Jana byl krutý a první Olafova vracečka ještě krutější. Že koleno bolí až v hýždi, to je pozoruhodné. Slezla jsem dolů, servala jsem část tejpů a rozhodla se, že dolezu do Karlštejna a jdu na vlak. V údolí byla malebná inverze, času na focení bylo dost.

Vylezla jsem ke křížku nad svatým Janem, tady už jsem na domácí půdě a nic mne nemůže zaskočit. Kolikrát už jsem tady šla s dětmi, se psy, pak běžela s brdskou partou….

Při sestupu připomenutí, jaký to je dneska den 🙂

Cesta mezi Svatým Janem a Karlštejnem pro mne také nenachystala žádné překvapení, vytrvale jsem se co nejrychlejším krokem sunula směrem k restauraci Pod Dračí skálou, kde bude polévka. Po doplnění tekutin a kalorií znovu šourání směr Černošice. Část trasy před Mořinkou mám moc ráda, je mírně z kopečka, krásné výhledy do kraje, ale prostě nepopoběhnu, nejde to. Takový běhací terén! Všichni mne předbíhají, hlava velí běž, ale koleno ne, to stávkuje.

Pomalu se blížím k domovu, přemýšlím, zda to vzdám. Jdu za našimi humny, jen s malou, roztomilou Olafovou odbočkou přes Babku do Slánky. Bohužel to byla jediná možnost, kde v Černošicích udělat občerstvovačku, je to tam dost neútulné a obsluha pomalá.

Když teď přemýšlím, proč jsem to nevzdala, tak snad kromě mé pitomé zavilosti hrála roli hlavně zvědavost na pražskou část trasy, která měly být vedena dost nápaditě.

A taky byla. Na Staňkovku už jsem lezla za šera, pak ještě pár kilometrů, které důvěrně znám a za Radotínem už čiré nadšení. Kde Olaf bere ty nápady! Pěšinky, o kterých jsem neměla předtím ani potuchy mne zavedly k portálu lochkovského tunelu, přes Chuchelský háj na Most Inteligence a na druhé straně řeky nanovo, rokle, pěšinky a skoro žádný asfalt. Až skoro do cíle. Kam jsem dolezla krátce před 8. Ještě jsem nakonec stihla předejít Martina.

S překvapením jsem si uvědomila, že mne to koleno bolí nějak míň. Přes všechna varování odborníků, že koleno je přetížené a mám ho šetřit jsem ten neduh po padesáti kilometrech rozhýbala. Nejsem já divná?

A tradiční slovo závěrem? Byl to první delší závod, který jsem šla skoro celý sama. Došla jsem k závěru, že mne to nebaví. Pokud by to byla nějaká výzva typu celé trasy P100, pak by mi to asi nevadilo. Mojí motivací by bylo posunout se dál ve výkonnosti a plně bych se na to soustředila. Když bych se ale ještě někdy hlásila na podobnou kratší trasu, pak bych tam hledala hlavně společenský rozměr. Bohužel momentálně není v mém okolí nikdo, kdo by byl schopný jít něco takového a  přitom byl stejně pomalý, jako já.

Co se mého zdravotního stavu týče, bylo by krásné napsat, že po závodě se vše jako mávnutím proutku zlepšilo a já jsem plna elánu a plánů do dalších let. Zázraky se ale nedějí. Koleno je sice pořád docela dobré, ale kyčle a záda ne. Prý pomalý běh léčí všechno. Musím neradostně konstatovat, že vždy to neplatí. Tak jako jsem před lety nerozběhala zánět slepého střeva, nyní se to nedaří s artrózou v kyčlích. Moje krátká, byť intenzivní stovkařská dráha je nepochybně u konce a já hledám, co dál…

Závod samotný hodnotím velmi kladně, perfektní značení, pěkná trasa, i to počasí se podařilo. Olafe, dík.