Na Pražskou stovku jsem se opravdu těšil. A to z mnoha důvodů. Jednak je považována za kvalitně připravenou, prestižní a opravdu obtížnou akci, která završí rok dálkových pochodů a běhů. A také byla letos trasa vedena po mnoha známých místech v okolí mého minulého a stávajícího bydliště. Do Černošic jsem se totiž přestěhoval z Berouna. Účast přislíbilo více než 500 odvážných, z nichž se 319 zaregistrovalo na celou trasu měřící 130km s převýšením 5350 výškových metrů.

Ještě že se P100 konala až 14 dní po Loučení, kde jsem si pořídil silnou rýmu, která se mě pouštěla velmi neochotně a pomalu. A tak jsem nastupoval na start v Berouně v lehké nepohodě.

Hned v úvodu rád napíšu, že mé očekávání bylo naplněno. Trasa byla zajímavá a já v její první části viděl i některá dosud nenavštívená místa. Oproti Loučení a mému očekávání byla P100 mnohem snazší a běhavější. Přálo nám totiž počasí, lehce mrzlo jen k ránu, bahna bylo po deštích přiměřeně a kopečky, byť se Olaf snažil vytěžit kraj, přeci jen nedosahovaly závratných výšek. Se sněhem a mrazem nemám problém, mají své kouzlo, letos se ale nedostavily. Ještě jeden parametr vypíchnu hned v úvodu, značení. Něco takového jsem dosud nikdy nezažil! Vždy mám obavy z kufrování, špatně vidím na itinerář a tak se nerad vyskytuji na trati sám. P100 byla ale jiná. Hustota odrazek a olafošipek byla taková, že na obavy z bloudění či minutí kontroly tentokrát nemohlo dojít. Až mám strach, že jsem se moc namlsal. Značení muselo dát Olafovi hodně práce.

Oba závody EKUT mají jednu specifickou vlastnost. Člověk si tak trochu kupuje zajíce v pytli. V době registrace není totiž známa trasa a tak nelze ani odhadnout nástrahy a obtížnost. U Loučení jsem si tipoval například cestu přes děčínský Špičák, ale nakonec vedla úplně jinde. U P100 byl také známý start a cíl, ale nikoliv trasa.

A jak jsem se popral s nástrahami? V pátek 4.12. jsem sedl ve 21:42 v Mokropsech na courák do Berouna a tam došel do zázemí základní školy.

V klidu stihl registraci, pozdravil se s přáteli a zanechal v tělocvičně na kraji „drop bag“.  To byla další vychytávka, která zpříjemnila celý závod. Nemohla mi nepřipomenout TDS. Jenže zatímco ve Francii jsem se bagu nedotl, protože jsem ho chtěl použít jen v případě promočených bot a oblečení, zde jsem byl chytřejší a jeho potenciál plně využil. Zavazadlo muselo být odevzdáno do poledne, aby stihlo být dopraveno do prostoru cíle. Plánoval jsem 1. etapu měřící 60km dokončit maximálně do 10 hodin dopoledne, což by znamenalo postup rychlostí 5.7 km/h.

Start a noční část

Start byl odpočítán přesně v 23:30. Dav se jako obvykle rozběhl, bez ohledu na stoupání, ostře směrem kopec Děd. Tak jsem se rozběhl také. Měl jsem v plánu začít svižně, na Loučení se mi tato strategie vyplatila. Jenže tady je mnohem početnější a silnější závodní pole. Po chvíli stoupání míjíme rozhlednu, kde překvapivě není kontrola. Na první tajnou narazím v Záhořanech a honem běžím dál. Slušné tempo udržím i ve stoupání až na první čipovou kontrolu s občerstvovačkou v Louníně. S průměrnou rychlostí 7.9km/h jsem 103. To je mazec! Na kontrole mají spoustu dobrot. Mě moc chutnal domácí perník a voňavý ochucený čaj. Prý čelo závodu ani neochutnalo. Jejich chyba.

Pak se hodně dlouho běželo až za Zdice, kde nastal jediný orientační zádrhel. Skupina účastníků se dohadovala na kraji lesa kudy dál. I já vytáhl mobil s nahranou trasou, které vedla na mapě polem, kam se většina vydala. To se mi nezdálo a tak jsem chvíli bloumal, až jsem narazil na malou cestičku, která měla správný směr. Vydal jsem po ní sám, ostatní na mé volání nereagovali. Tato drobná epizoda měla pro mne skvělou dohru, skupinu jsem totiž nechal za sebou a běžel tak, abych náskok neztratil. Tím jsem se i na Vraní skálu vydrápal sám a nerušen označil kartu. Skupina mi dohnala při sestupu a netuším, jak se na té malé vyhlídce popasovali, když se nahoru muselo po jednom.

Následující úsek nejprve trochu stoupal a poté následoval dlouhý seběh, který mi sice moc nebavil, ale docela jsem do toho šlapal a nabíral kilometry. Zajímavější cesta začala přeskakováním Kublovského potoka v Údolí ticha na žluté značce. Pod Kamencem čekala mobilní občerstvovačka Trailpointu.

Cestu přes Velíz si nějak nevybavuju. Běžel jsem až k úpatí Krásné hory a tam přešel do ostré chůze. Stoupání bylo pozvolné a tak je jasné, že špička pole celou cestu běžela, ale proč se unavovat, když bych stejně moc nezískal. Po krátké vracečce docházím k rozhledně Maminka. Co se to děje s Olafem? Kontrola opět není na vrcholu, ale na stromě u rozhledny. Fakt je, že je tu stále docela živo a propustnost schodiště by nestačila.

Sbíhám do Nového Jáchymova na první občerstvovačku s polévkou. Mají dokonce na výběr mezi gulášovou a vývarem. Hospoda je plná účastníků a obsluha se snaží a kmitá, co jí síly stačí. Potkávám Miloše, který právě restaurace opouští při mém příchodu. Za chvíli ve mně zasyčí i objednaná kofola a po doplnění vody ve flašce opouštím útulné zázemí. Je skoro čtvrt na 6 ráno a asi největší zima. Moje rychlost klesla na 7.4km/h, ale v pořadí jsem poskočil na 89. příčku.

Terén se lehce houpe, běžím v lese a doháním dva osamocené běžce. Někde kousek před Čerchovem se v lese náhle vyloupne temná silueta a skočí mezi běžce přede mnou. Až se leknu. My běžíme a dotyčný stín také, když zpomalíme on též. Vysvětlení je prosté. Nesvítí a tak čekal na svezení. To mu tedy nezávidím. Potkám ho později ve dne a ptám se jej, jak plánuje řešit druhou noc, která na nás čeká. Prý má náhradní baterky. Tak snad to zvládl. Z vyhlídky toho moc vidět není, padla totiž mlha a viditelnost je opět velmi malá. Neužiji si ani slibovaný výhled na zámek v Nižboru.

Kontrola na Hradišti byla jediná, kterou si umím představit minout. Ano byly tam důrazné šipky, ale cesta byla prošlapaná kousek vedle. Naštěstí jsem dával pozor a u kontroly ještě byli další aktéři P100. Bohužel jak jsem se měl záhy přesvědčit, ne každý měl to štěstí. Před Stradonicemi mi míjí v protisměru skupina čelovek a na můj dotaz odpovídají, že se vrací od další kontroly, neb tuto minuli. Do Berouna je to už jen kousek, méně než 8km, ale terén trochu přitvrdil. Nejprve zarostlý úvoz, pak zorané pole, kde jsem chytil nejprve špatný směr a pak se to ještě houpalo až na Děd. Jak rád jsem viděl tuto rozhlednu.

Následoval sestup ke škole a konec první 60.7 km části. Časomíra zaznamenává můj příchod v 8:24. S tím časem jsem hodně spokojený. Jsem 79. v pořadí s rychlostí 6.8 km/h.

Druhá etapa Beroun – Modřany, 70km

Depa využívám naplno. Kompletně se převléknu a přezuju. Doplním tekutiny a najím se. Po odevzdání batohu se konečně odeberu k východu. Je akorát 9 hodin ráno a před dvěma hodinama odtud vycházela skupina kamarádů. Jaké mám šance Martina, Magdu, Karolínu, Pepu a další dohnat? Jsou čerství a já budu jako obvykle zpomalovat. Přiznejme si to. Mizivou. Za těchto úvah vyrážím opět sám potřetí na Děd. Je krásné slunečné ráno a čeká mě převážně známá trať. Snad se nic nepokazí. Ve stoupání potkávám sestupujícího Vojtu, prý končí. Škoda, zrovna on má srovnatelnou úroveň, jak jsem si ověřil na Jesenické 100.

Cesta se kroutí a pohledy do kraje jsou malebné, však je také internet plný nádherných snímků, které způsobila inverze a slunečné počasí. Cestou míjím první účastníky jen druhé části a nebudu od teď schopen poznat, zdali doháním konkurenta či nikoliv. Občas v tom jasno ale mám. Třeba když dobíhám kluka s kostičkovanýma kraťasama na elesťákách. Jenže co on dělá tak hluboko v poli? Opatrně volám „Martine?“ a je to on, Martin Dungl. Potkáváme se opakovaně, já jsem většinou rychlejší ve stoupání a on mě bere v sebězích. Ve Svatém Janu zrychlí za pomoci motivující běžecké přítelkyně tak, že mi předbíhá i ve stoupání. Jenže podpora končí v Karlštejně a Martin se opět propadá. Není to ale naposledy co ho vidím!

Ne všechno cestou vyvolávalo příjemné pocity. Například nemusím myslivce. A to jsme došli do míst, kde to hřmělo jak u Verdunu a cestu lemoval po cca 20 metrech jeden ozbrojený důchodce za druhým. Honem pryč!

Ve stoupání na Plešivec jsem potkal známou účastnici P100 paní Jindrovou a prohodil s ní pár slov. Trasu 70 km letos opět dokončila. A takto vypadala kontrola na Plešivci.

V restauraci Na Krétě na Vráži byly místo obvyklé polévky jako občerstvení dva rohlíky s máslem a hromadou sýra a salámu. Aby lépe klouzaly do krku, tak jsem je zapíjel Birellem. Až na FB jsem pak smutně četl, že zkraje měli i frgály. Moje rychlost citelně klesala, průměr spadl na 6.3 km/h a pořadí zůstalo téměř beze změny, 76. pozice. Z Vráže už znám velmi dobře téměř každý metr až k mostu inteligence. Tady mohu zahodit itinerář a mapy a jít skoro poslepu, stačí si přečíst kde jsou kontroly. A tak vzhůru na posledních 45km!

Svatý Jan pod Skalou je moc hezké místo, kam rád vodím návštěvy. Tentokrát jsem vzal místní atrakce trochu rychleji a doufal, že možná ve vracečkách někoho známého potkám. Marně. Tak alespoň vyfotím klášter s vyhlídkou.

Cesta pokračuje po červené značce docela ostře vzhůru, pak klesá přes Bubovické vodopády a nakonec se zhoupne do Karlštějna. V restauraci Pod Dračí skalou na nás čekala opět teplá polévka, kterou jsem neodmítl. Bylo 15:51, tudíž se za chvíli začne stmívat. Byl jsem aktuálně na 71. pozici. Na červené cestou do Karlíka jsem potkal a předběhl či předešel docela dost účastníků, jestlipak jsou mezi nimi i nějací stovkaři, říkal jsem si.

Trochu zmatků nejen mě připravila kontrola K24 s popisem Krásná stráň, hrana stoupání, strom. Přesně jsem si představoval, kde to asi bude. V daném místě, kde se zelená značka lomila a přecházela do stoupání, jsem dostihl dva závodníky, kteří kontrolu nemohli najít. Jenže ani já ne a za chvíli nás bylo na místě pět. Nakonec jsem usoudil, že zadání je v lepším případě nejednoznačné, v horším špatné, neboť svah má hranu na úpatí, ale i na vrcholu, byť tu bych označil jako hranu klesání. Vyrazil jsem tedy neochotně následován ostatními vzhůru, kde skutečně kontrola byla umístěna. Předtím jsem ještě pořídil foto první dvojice, jestlipak budou report číst a poznají se?

V klesání na modré na mě čekal syn s kamarádkou, a doprovodili mě až do Slánky. V této restauraci (67.) jsem se rozhodl nezdržovat a vyrazil jsem dál. Následovala Staňkovka, Radotín a cesta kolem portálu Lochovského tunelu. I tuto cestu jsem znal, objevil jsem ji ale poměrně nedávno, když jsem pobíhal kolem Radotína, zatímco dcera běhala v sokolovně. Neznal jsem ale cestu, kudy jsme stoupali z Velké Chuchle ke kostelu sv. Jana Nepomuckého, a líbila se mi. Opět jsem minul několik pomalejších borců a pomalu se připravoval na překonání Vltavy. Když tu v prudkém sestupu z Chuchelského háje za sebou slyším hluk a spatřím rychle se přibližující čelovku. Že by ti dva, co jsem jim utekl v Chuchli? Ale on to Martin. Jak kdyby ho polili živou vodou! Mihnul se kolem mě a padal dál do hloubi, zatímco já si opatrně jistil cestu hůlkama. A tak jsem došel sám až do cíle. Martin mi na tom posledním úseku nadělil 17 minut.

Hodkovičky byly pro mne překvapením. Na mapě ty vrstevnice vypadaly neškodně, ale v reálu to byl pěkně členitý terén. Jenže ten mi už nemohl zastavit. Poslední kilometry jsem raději ještě zrychlil, neb se mi zdálo, že za sebou slyším hlasy a nechat se předběhnout kousek před cílem by se mi nelíbilo.

Základní školy jsem dosáhl kousek před 10 hodinou v noci. Přesně za 22:24:43 hodin od startu. A závěrečné pořadí se ustálilo na 58. příčce (5.79 km/h) z 261 startujících stovkařů, z nichž 72 Pražskou stovku vzdalo. Výsledky  ukazují opět obrovské rozdíly v dosažených časech. Vítěz Radek Brunner zvládl trať za 14:45:50 průměrnou rychlostí 8.79 km/h, finišerské pole bylo uzavřeno za dalších 32 hodin s časem 46:54:13.

Foto z dekorování za dokončení EKUT.

Bilancování 2015 a jak dál?

Vloni jsem k dálkovým pochodům přičichl a letos do nich vletěl po hlavě. Dokončil jsem 8 akcí ze série CSUT včetně celého EKUT a prošel, částečně proběhl mnoho hezkých míst v Čechách, na Slovensku a dokonce v Alpách. Poznal účastníky i organizátory a až na drobné detaily se mi všude moc líbilo. Lid běhavý je mi sympatický a pohyb v přírodě se mi nejen líbí, ale nabíjí mi i pozitivní energií. Jenže s tím jak rostla moje kondice, jsem se posouval závodním polem kupředu a poznal tyto aktivity i z jiné stránky. A teď se rozmýšlím co dál. Zatímco dříve jsem, nejčastěji s Magdou, celou trasu prokecal a leckde se i pokochal, nyní jsou přede mnou a částečně i kolem mne aktéři směřující za nejlepším umístěním. A ti toho už moc nenamluví. Já se choval stejně a v rámci svých možností to hnal kupředu. A zrovna minulou sobotu někde nad Radotínem jsem se sám sebe ptal „A baví tě to? Tolik hodin?“. Je třeba se rozhodnout. Makat na umístění, nebo jít za zážitky, obojí skloubit nedokážu. A konkurovat mladým borcům pochopitelně nemůžu. Zatím mi z toho vychází, že bych příští rok zkusil opět nějakou akci na pohodu, a když bude nálada, tak si jinou zaběhl na čas. Vrátil bych se tak k původnímu pojetí dálkových pochodů a soutěžil třeba na Beskydské sedmičce.

Výsledek EKUT je moc prima, byť na 10. místo ztrácím 5 hodin, které bych nestáhl ani náhodou, takže je to maximum možného.

Jakpak asi dopadne CSUT? Doplním informace, až budou známy výsledky.

Pro zajímavost

Magda byť na trase 70km neběžela, si dokázala udržet rychlou chůzí takové tempo, že jsem se k ní vůbec nepřiblížil. Byla v cíli 2 hodiny přede mnou. Potkali jsme se alespoň na odstraňování značení, což byla letos také docela rychlá hra a značení mizelo tak rychle, že se na mnohé zájemce nedostalo.