Letos ten EKUT určitě dám, říkala jsem si v létě poté, co jsem se trochu proběhla po Malé Fatře a pokračovala lehkou procházkou kolem Mont Blancu. Hlava, závodní kobyla v nejlepší formě se těšila na další výzvu. Tělo, herka zralá tak do salámu se rozhodlo protestovat. Na protest bolelo. Bolelo celé, bolelo vytrvale, bolelo neustále, ve dne, v noci. Bolest tupá, dloubavá, pichlavá, všudypřítomná. Hlava, kobyla jankovitá začala v nekonečných kruzích obíhat kolem jediné myšlenky, hni se ty herko líná, tolik se nám dařilo ,měly jsme spoustu plánů. To přeci ještě není konec. Tak už to bude napořád?
Po poradě s moudrými hlavami startovní číslo změnilo majitele. Bylo rádo, místo aby se ploužilo na hrudi rozvrzané herky, letělo s Robertem Frohnem jako vítr do cíle, bylo z toho krásné 4. místo.
A co dál? Kobyla v mé hlavě kope, šílí a běhá pořád dokola. Těch krásných pár let, co mi bylo dopřáno běhat po horách už opravdu končí? Místo Loučení už jenom loučení?
Když jsem doprovázela Frantu na posledních třiceti kilometrech, viděla jsem padat hvězdu. Můžu ještě doufat? Nebo to byl jen zbytek kosmické lodi zanikající v horních vrstvách atmosféry, jak řekl inženýr? Zbytky kosmických lodí žádná přání neplní…
Vydrž, bude líp!