Hurá, jedeme do hor!

Loňský výlet do Totes Gebirge se moc podařil. Tak co vymyslíme letos? Čas letí, do startu TDS, na který jsme se letos velmi zbrkle přihlásili, zbývá už jen pár týdnů. Je třeba trénovat.

Navrhuji Hochkönig, NP Gesäuse, okolí Dachsteinu nebo Vysoké Taury. Máme jen 3 dny volna, tak je třeba, aby to bylo blízko, a přitom jsme mohli trénovat ve výškách nad 2000m. Franta, jenž se po loňském výletu do výše zmiňovaných hor již cítí být zkušeným horalem, má jasno. Jediné pořádné hory jsou Vysoké Taury v okolí Grossglockneru. Žádné kompromisy!

Moc času na přípravu nemáme. Snažím se najít nějaký popis trasy třídenního treku, ale tentokrát se mi to nedaří. Budeme si muset trasu vytvořit sami. Jemně, ale důrazně odmítám Frantův nápad, že pokud bychom trochu mákli, mohli bychom na 7 dnů pochodu rozpočítanou Glocknerrunde zvládnout za 3 dny. Zmeškat oslavu tchánových osmdesátin vážně nemůžu. Já jsem v horách už párkrát byla….

Nakonec se shodneme, že auto necháme za Kaprunem pod lanovkou Panoramabahn, Franta vymyslí krásné kolečko s přespáním na dvou chatách, chaty zarezervuje a tak můžeme vyrazit.

Ve středu ráno jsem ještě v práci, letmo mrknu na Frantou navrženou trasu a pak na web www.alpy.net. No nazdar! Trasu z Gleiwitzerhütte na Henrich Schweiger Hütte tam popisují jako klettersteig, velmi obtížnou, pro velmi zkušené, schůdnou jen za pěkného počasí. Franta ale tvrdí, že jiné zdroje to nepopisují tak dramaticky. Na mapě je značka jištěné cesty a ne ferraty. Docela se začínám bát. V poslední době mám pocit, že si jsme navzájem nebezpeční.

Ale nepředbíhejme událostem. Ve středu po obědě vyrážíme ze suchem těžce týraných Čech do šťavnatého, zeleného Rakouska. Nutný shopping, tentokrát v Tescu. Uf, to mne mooc baví! Po průjezdu Linzem začíná poprchávat. Čím víc se blížíme k cíli, tím méně se to, co padá z nebe, dá nazývat poprcháváním. Za Kaprunem už leje jak z konve. Parkoviště pod lanovkou je velké, téměř prázdné a zdarma. Několik opuštěných aut napovídá, že stejný nápad, jako my mělo víc lidí, takže zde můžeme naše vozidlo bez obav na dvě noci zanechat.

Povečeříme v autě a jdeme za vytrvalého bubnování deště spát. Se slzou v oku vzpomenu na Seata, tam bylo místa na spaní….

Ráno s radostí zjišťujeme, že neprší. Po lehké snídani vyrážíme do hory. Turistická značka začíná přímo na parkovišti a ukazuje, že Gleiwitzerhütte je odsud 5 hodin. Pochopitelně do kopce. Cesta vede nejprve lesem, pak horskými loukami. Všude je spousta trávy, která se třpytí tisíci drobných kapiček po celonočním dešti. Je to nádherné. Nicméně za chvíli jsme totálně mokří, neodolá ani Goretex v botách.DSC06335_1

 DSC06329_1

Počasí je zatím docela pěkné. Dokonce se nám stydlivě, na chvilku ukážou horské štíty na druhé straně údolí.DSC06339_1

Odbočka na kešku nám opět ukázala, že pokud je v Rakousku označený terén 5, není to nic pro nás. Tak nic.

Když jsme došli k Gleiwitzerhütte, bylo po idyle. Mrak, dohlednost pár metrů, poprchává. Za chvíli dojdeme k prvnímu ocelovému lanu.DSC_0742_1 Cesta vede v úžlabině, mokré, klouzající kameny se uvolňují a padají dolů. Když si dáme pozor, nejde o život. Jdeme dál. Dohlednost je tak 30 metrů, takže nevíme, co nás čeká. Cesta dál vede po kramlích na skále. DSC_0751_1

To by ještě taky šlo. Pak následuje úzký hřebínek, na obě strany mnohasetmetrový sráz. Ještěže moc nevidíme dolů. Úseky jsou jištěné lany. DSC06366_1

Jak by se hodil sedák! Jeden máme doma. Pokaždé, když zdoláme nějaký těžší úsek, doufáme, že už to musí být ten poslední. Takhle doufáme několik hodin. Kolem cesty je několik pomníčků těch, co to nedali. Shodujeme se, že jsme rádi, že s námi nejel Petr, pro něj by to sice asi nebylo tak obtížné, ale nás by drtila tíha zodpovědnosti. My se pohybujeme na hranici svých možností, spíše psychických, než fyzických. Některé chvilky jsou opravdu emočně vypjaté.

Po 3 hodinách balancování na propastí se dostáváme na nejvyšší bod celé trasy, odbočku na Hoher Tenn (3090m.n.m.). Teď už budeme sestupovat do zhruba 2100 m.n.m, abychom pak zase vystoupali k Heinrich Schweiger Haus do výšky 2800 m.n.m. Sestupu se bojíme, čekáme zase lana a balancování nad propastí, naštěstí terén na druhé straně hory je podstatně snazší. Poměrně dost prší, jsme mokří, je mi zima. Těším se do chaty na slíbeného panáka. Za několik hodin tam dojdeme. Cesta nám trvala 12 hodin, ušli jsme 23 kilometrů s převýšením 3 300 m.

V chaloupce je teplo a sucho, převlékáme se, jdeme na večeři. Na obsluhujícího mladíka a slečnu mluvíme anglicky, za chvíli ale zjišťujeme, že to jsou Češi. Po guláši, pivu a zaslouženém panáku dáme sprchu a zalezeme do spacáku. Dává se do nás tak strašná třesavka, jakou jsem už dlouho nezažila. Frantovi je navíc nějak zle od žaludku, takže za chvíli smutně počítá, kolik euro zmizelo nenávratně v útrobách WC. Celou noc přesvědčuje svůj zažívací trakt, že není tak zle, ale marně. Po návratu zjistí, že chyba nebyla v guláši, ale že mu tento milý dárek zřejmě nadělila dcera s kamarádkou jako suvenýr z tábora.

Probouzíme se do slunečného, zasněženého rána. Normální, takhle koncem července, že?

DSC06393_1

Franta bojuje s chorobou, takže jdeme pomalu, kocháme se výhledy na okolní hory, vodopády, ledovce, kytičky a jiný vysokohorský kýč. Celý den je slunečno. Jaká milá změna.

DSC_0769_1DSC06403_1DSC06408_1

DSC06409_1

Spíme v Rudolfshütte, je to takový lidojem u jezera, ale v zásadě je to tam docela dobré, pěkný pokojíček, sauna, bazén s výhledem na hory a spousta jídla k večeři i k snídani. To vše za 58 euro na osobu. Poněkud nás zarazilo, jak byli Rakušáci hamižní. Kam se hrabou Češi. Jídlo mizelo do žaludků, ale i do krabiček a sáčků přímo před očima. Kdo zaváhal, paběrkoval.

DSC06435_1

Ráno už počasí není tak krásné, jako včera. Začíná foukat a pomalu se zatahuje. Scházíme k přehradě Tauernmoos a pak pokračujeme po Krefelderweg do sedla Schmiedingerscharte (2700 m.n.m.) Cesta je zprvu pohodlná, pak už poněkud přituhuje. Nejdřív úzký chodník po vrstevnici, za chvíli má z toho člověk jednu nohu kratší, pak strmé suťovisko. Nacházíme značky Grossglockner Ultratrailu a já vím, na jaký závod se opravdu hlásit nebudu. Je to vysloveně běhací terén .DSC06483_1

Po cestě potkáváme spoustu přátelských kraviček a drzé sviště. Zřejmě se mi, tlustí a vypasení, vesele smějí, že mám zase hlad. Žebroním o trochu jídla, ale Franta mne žene nalačno vpřed. Je mu pořád trochu blbě, tak co bychom se zdržovali jídlem, že?

DSC06476_1DSC06477_1DSC06511_2

Ze sedla se nám otvírá výhled na Kaprunský ledovec. Tedy spíš na to, co z něj zbylo. Poprvé jsem viděla na živo zbytky ledovce pokryté bílou tkaninou, aby dál neroztával.

Franta se dočkal vytoužené plošinky. Je z toho nadšený. Je to první sedlo, co nekončí srázem. Já jsem se svačiny opět nedočkala. Není čas.DSC06508_1DSC06497_1

Vyhlášené lyžařské středisko v létě příliš půvabů nenabízí.

Kolem Krefelderhütte jen prosvištíme, má prosba o polévku zůstala nevyslyšena. Za chvílu zkouším pohled velmi hladového Drakouška a přinese mi to aspoň pár oříšků. Tedy nikoli pár, byly tři.DSC06513_1

Z Krefelderhütte zbývá už sestoupit jen 1300 metrů a jsme u auta. Začíná poprchávat.

K autu přicházíme už za tmy, ten den jsme ušli 24 km, nastoupali 1300 m a sestoupili 2700 m. Silně prší. Zjišťujeme, že na parkovišti jsou otevřené záchodky, jak prozíravé. Nabereme vodu, bohužel čaj ani polévku si neuvařime, protože nám někdo ukradl bombu, kterou jsem kvůli vedru raději nechala pod autem. Ti Rakušáci se nějak kazí.

Celou noc lije, Franta asi ve 3 usoudil, že už se vyspal dost a tak vyrážíme k domovu. Přežili jsme. Oslavu jsem stihla.

Jak jsme plánovali trasu

K Magdy popisu přidám několik užitečných linků podle kterých jsme plánovali naši trasu. Na stejném webu je možnost plánovat trasy vlastní, čehož jsem si všiml až při psaní tohoto příspěvku! Tuto naplánovanou trasu lze exportovat, a nebo pro změnu lze importovat trasu naměřenou na mapový portál. Tato funkce mi ale trochu zlobí, neb na konci každé naimportované trasy zobrazuje všechny body, což je rušivé.

1. den:

Použili jsme připravené trasy Imbachhorn Varianten a tu opustili u chaty Gleiwitzer hutte, kde jsme se napojili na Max-Hirschl-Weg, která nás zavedla až pod chatu Heinrich-Schwaiger haus.

2. den:

Stačilo sejít na trasu Austriaweg: Mooserboden – Kapruner Törl – Rudolfshütte, která skončila na Rudolfshütte.

3. den:

První trasa Krefelder Hütte – Kleetörl – Rudolfshütte nás zavedla ke Klefelder hutte, pokračovali jsme k Wanderung zur Salzburgerhüttekde jsme se od Salzburgerhutte spustili zpět do údolí a jím došli na parkoviště, kde jsme putování započali.

Celková mapa našeho třídenního putování:
Po kliknutí se zobrazí v plné velikosti 1984 x 2045 bodů

HTmap

Výškový profil trasy odhalil, že převýšení na 58km dělalo slušných téměř 5.5 km. To vše se středně těžkým batohem obsahujícím spacák, oblečení, trochu jídla a vodu. Na nohou pevné pohorky, které váží podstatně více než běžecká obuv.

HTprofil

Zkrátka těžko na cvičišti, však to znáte …

One thought on “Hurá, jedeme do hor!

  1. Oldbarca

    Musela to být nádhera,ale i pěkná drsňárna.Jsem ráda,že se vám nic nestalo.Teď už vás asi nic nepřekvapí,což?

Napsat komentář: Oldbarca Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *