Nejprve abychom se představily. Jsme tři páry sněžnic Inook Ox1 z půjčovny v Hudysportu. Celou zimu jsme byly v jednom kole, koncem března už jsme doufaly, že si konečně trochu odfrkneme, ale kdepak. Přišla taková šlachovitá starší paní, že jde na nějaký Krkonošský survival a chce si nás půjčit hned všechny tři páry najednou. No nazdar, tyhle typy ženských bývají k neutahání.
V pátek 20. března nás Magda – tak se jmenovala ta osoba, vyzvedla z půjčovny. Cestou nabrala v Praze ještě Pavlínu, taky od pohledu sportovkyni a tradá do Roudnice v Krkonoších, na chatu Kara.
Ke Karu jsme dorazily okolo 6. hodiny a první uvítaní bylo humorné. Jacísi mladíci si prohlédli obě dámy, vystupující z auta a zeptali se, zda jedou také závodit, nebo právě odjíždějí. Magda si mumlala pro sebe cosi ve smyslu to víš, frajere, jedeme sem asi na předváděcí akce hrnců. Co bychom tu asi dělaly jiného? Nevíme, proč se tak čertila, obě by jim mohly dělat maminky, tak co by nechtěly.
Za chvíli dorazila třetí, Markéta, a tím byl tým zvaný Bludičky kompletní. Zbývaly 2 a půl hodiny do odjezdu autobusů na start, strategicky jsme se uložily do kouta pokoje a čekaly, co se bude dít. Bludičky zmateně těkaly po pokoji, snažily se shromáždit všechny věci, uvedené jako povinná výbava, svačiny, doklady, peníze, věčně něco hledaly a zjišťovaly, co zapomněly. Nakonec došlo i na nás, přivázaly nás na batohy a v půl 9 jsme společně vyrazily autobusem do tmy.
Asi za hodinu jsme vystoupily kus od Žacléře, poblíž dělostřelecké tvrze Stachelberg. Kousek od vchodu do podzemních prostor pevnosti se ve 22 hodin odstartovalo. Závod začínal prologem, každý tým měl oběhnout 4 kontroly v okolí v přesně stanoveném pořadí, které se pro jednotlivé týmy lišilo. Tím se dosáhlo toho, že se startovní pole roztrhalo.
Dámy vyrazily do terénu bez batohů a my jsme si zatím užívaly klidu. Jo, tak by to šlo.
Trvalo jim to docela dlouho, říkaly něco o zatracené kontrole D, při hledání prý přelézaly několikrát ohradníky pro dobytek, na mapě se nebylo čeho chytit, ze tmy na ně koukaly desítky očí jakýchsi dobytčat, no, nic moc. Ještě, že nás tam netahaly. Ovšem kdyby se neflákaly, stihly by povinné úkoly v pevnosti Stachelberg. Takhle přišly s křížkem po funuse, 20 minut po limitu. Zatím je to zjevně netrápilo. Netušily totiž, že právě ztratily 2700 bodů. Kdyby si pořádně přečetly pravidla…
Tak, prolog je za námi – 12 km za 2 a půl hodiny. Žádná sláva. Co udělají teď? Orienťák už taky nestihnou, tak řeší, zda vyrazí na trať severněji, do hor, nebo jižněji, podhůřím. Naše přání se splní, vyrážejí podhůřím, zdá se, že se moc nenadřeme. Sláva.
Po zkušenostech se zadrátovanými pastvinami volí cestu po silnici, směr kontrola 1. Vesnice Babí je i potmě dost hnusná na to aby jí procházely potřetí, Ty si užívají. Cesta po silnici je úmorná, panuje vlezlá zima, nějak není kam uhnout.
Po delší době tabule, označující další obec. Trutnov??? Cože? Pavlína to shrne slovy jakýpak survival, to je takový silniční rogáč. Naštěstí se za chvíli objevuje šipka do lesa, k Bystřické kapli, za nějakou dobu najdou konečně svoji první kontrolu. Už bylo na čase.
Další kontrola číslo 3 je kus za Svobodou nad Úpou. Tak to vypadá nadějně. Tady se taky nenadřeme. Dvanáctku na Černé hoře zavrhují. Uf. Tam bychom se možná zapotily. Třináctku hledají docela dlouho, už je ráno, ptáčci šveholí v předjarním lese, sněhu pomálu, radostně se uvelebíme na batozích a začínáme chápat, že místo dřiny nás čeká příjemný výlet na hřbetech svých pronajímatelek. Tak to jsme nečekaly.
Kontrola 15 je snadná, Magda fotí bledule. Rozhodují se, co dál. jednoznačně se shodnou, že kontrola 21 a pak Bejkárna. Jinak by to nebyl žádný survival. Výborně. Trocha zábavy neuškodí.
Bejkárna startuje až ve 14 hodin, pro kontrolu 20 už se jim nechce, tak svačí a pak se povalují na sluníčku.
O půl druhé scházejí k silnici na Špindl, k ústí potoka. Pořadatelé umisťují na druhý břeh lampiony a vysvětlují, že je třeba slézt vodopádem pod můstek, přebrodit Labe, na druhém břehu cvaknout kartu a pospíchat na kontrolu 22. Podle dosaženého času mezi nástupem do vodopádu a dosažením kontroly 22 se přidělují body. Snad nás proboha nenamočí!
Nejsou to žádné juniorky, ale do vody se vrhly odvážně. Obuté, oblečené, naštěstí té vody není moc, tak po stehna. Doufáme, že to dobře dopadne, koupel nás tedy na rozdíl od nich neláká. Je to ale větší zábava, než noční pochod po silnici do Trutnova. Sláva, je to za námi, teď se ještě vydrápat do kopce, Tady bychom asi byly užitečné, ale jsme ticho, ani nedutáme. Naštěstí je to nenapadlo! Po nějaké době se vynoří bufet Rovinka, kontrola 22. Nebezpečí, že bychom musely do naštěstí akce pominulo. Na kontrolu 23 se jim nechce, už mají nějak dost. Tak ještě po cestě seberou 25 a pak už zpátky do chaloupky.
Děkujeme touto formou Pavlíně, Markétě a Magdě za příjemný výlet do Krkonoš. Kterým jiným sněžnicím od nás z půjčovny se kdy podařilo prožít 20 hodin pohody na hřbetech svých pronajímatelek, neujít ani metr po svých a přitom nachodit skoro 70 kilometrů? A ještě si užít spoustu zábavy!
Zároveň jim gratulujeme ke 4. místu. Ano, výsledek -368 bodů není zrovna úžasný. Ale pokud si příští rok lépe nastudují pravidla, trochu natrénují a naučí se lépe zacházet s mapou, mají na víc. My jim věříme. A kdyby si nás zase chtěly vypůjčit, budeme jen rády. Bylo nám s nimi fajn.
Podle pravidel mohly mít sněžnice na výletě ještě kamarádky běžky. Škoda, že to Bludičky zavrhly 🙂
Nicméně velká gratulace k úspěšnému dokončení závodu a pěknému umístění.
Jeziiiiiiis do vody ?????
Chudáci sněžnice, takhle riskovat jejich zdraví či dokonce život – jedna ,,ta sněžnice ,, je rodu ženského, tak snese opravdu všechno. Jinak jejich nositelka Magda by se měla živit psaním.
Milé sněžnice, můžete být pyšné na to, že jste se nesly na zádech bronzových medailistek. Jak je to možné? Inu, chybovat je lidské. Prostě nám špatně sečetli body. A protože náš kamarád je inženýr, a inženýři se v tabulkách vyznají, přišel na to hned. Takže mu tímto děkujeme.