Grónsko

IMG_0112_1_w1

Grónsko? Koho to napadlo?

Kdo mne zná, jistě už si všiml. že cestuji ráda. Kromě toho nevyhledávám oblasti, kde bych se příliš potila. Před 14 lety jsem na moji první velkou cestu za oceán vyrazila na ostrov Nelson v souostroví Nové Shetlandy v Antarktidě, kde leží polární stanice Jardy Pavlíčka. Tam jsem vyslechla vyprávění o tom, jak Jarda se svými kamarády Miroslavem Jakešem a Vladimírem Weignerem přešli v roce 1984 Grónsko. Nějak mi to utkvělo v paměti a Grónsko jsem si uložila jako jeden z mých cestovatelských snů. Všechny své cestovatelské tužby jsem si postupem času splnila, navštívila jsem poloniny Podkarpatské Rusi, Jižní Ameriku, Nepál, až nakonec zbývala jediná, nejnáročnější, Grónsko. Nemám ve zvyku váhat, roky přibývají, síly naopak, finanční toky v naší rodině už připomínají spíš vyschlé vádí, prostě letos, nebo možná už nikdy. Tak tedy do toho! Sama si netroufám, s kým jiným bych ale  měla jet, než s Miroslavem Jakešem, který má malou cestovní agenturu, pořádající výpravy do zajímavých, řádně studených destinací. Pro letošek nabízí na přelom června a července akci nazvanou Nansen trail, popsanou takto:

Středně náročná pěší turistika na západním pobřeží, východně od hlavního města Nuuku, v oblastech, kde v roce 1888 skončil norský polární badatel Fridjof Nansen se svoji skupinou první lyžařský přechod Grónska. Přechod jim trval 41 dní. Výjimečná trasa vede nejen za poznáním závěrečného úseku Nansenovy výpravy, ale i nádherné hornaté krajiny, ve které zřídka spočine lidská noha.

PROGRAM:

Letadlem z Kodaně přes Kangerlussuaq do hlavního města Nuuku. Prohlídka Nuuku. Dále lodí do malé osady Kapisillit. Odtud hornatou krajinou s mnoha jezery k ledem vyplněnému zálivu Kangersuneq s ledovcovými splazy Kantista Nunaata a Akullersuup. Přechod horským terénem k jezeru Uukkaasup Tasia, místa u kterého Nansen poprvé stanoval po sestupu z grónského ledovcového štítu.

Pokus o výstup na ledovec. Pokračování údolím Austmannadalem (cestou ledových mužů) kolem říčky Kuusuaq k pobřeží fjordu Ameralla u kterého se nachází Nansens Teltplads, konec Nansenovy výpravy. Dále kolem pozůstatků vikingských osídleních a několika větších jezer zpět do Kapisillitu a lodí do Nuuku. Třídenní trek kolem Nuuku. Odlet do Kangerlussuaqu a odtud krátký výlet ke grónskému ledovcovému štítu. Z Kangerlussuaqu odlet do Kodaně.

Nocování ve stanech. Stravování z vlastních zásob. Teploty 5-20°C.

To bude ono!

Hlásím se, že bych ráda jela, dlouho jsem ale jediná zájemkyně, proto se termín posouvá na září, stále se nikdo nehlásí, Mirek se nakonec rozhoduje, že pojedeme jen my dva. Letenky jsou zakoupeny, je rozhodnuto. Nastává čas příprav. Scházíme se u nás, vybíráme, který stan vezmeme, co na sebe, stále si představuju, že to bude příjemný podzimní výlet, ale raději si beru teplejší strůj, člověk, kterému sněží i v poušti Atacama musí počítat se vším! Jak jsem byla prozíravá!

Výstroj a výzbroj.

  1. batoh Gemma 60 l
  2. spací pytel Humi, péřový, nicméně už více než plnoletý, nehřál jako za mlada, ale ještěže jsem ho vzala
  3. karimatka Thermarest, také nemladá
  4. bunda Tilak Raptor
  5. kalhoty Alpinus s membránou Hydrorex, 14 let staré, ale dobré!
  6. lehká péřovka Warmpeace Swan
  7. fleecová mikina
  8. 2 trika z merina s dlouhým rukávem
  9. 1 triko z merina s krátkým rukávem
  10. merinové spodky
  11. lehké turistické kalhoty Hannah
  12. kalhoty z Pertexu
  13. 4 páry ponožek
  14. spodní prádlo
  15. 2 páry prstových rukavic –  Polartec a merino
  16. tunel na krk, čepice
  17. 1 pár palčáků ze 2 vrstev Pertexu, dílo mých ručiček dyspraktických, moc se osvědčily
  18. pohorky
  19. rybářské holinky
  1. jídelní miska
  2. lžíce, nůž
  3. lékárnička, něco hygienických potřeb
  4. láhev na vodu Nalgene, hrneček
  5. nepromokavé pytle na věci
  6. turistické hůlky Husky
  • stan Hannah Charge 2

Zásoby na 17 dnů:

  1. ovesné vločky 1000 g
  2. instantní kaše z bioprodejny 900 g
  3. ochuceny kuskus, 3 balení, 910 g
  4. bramborová kaše s mlékem, 4 balení po 100 g
  5. škubánky v prášku, 2 balení po 100 g
  6. nudlové polévky, 8 balení po 85 g
  7. salám 250 g
  8. sýr 600 g
  9. chleba 840 g
  10. sušené mléko 600 g
  11. rozinky 250 g
  12. mandle 250 g
  13. sádlo 350 g – toho mělo být víc!
  14. cukr 350 g  – i toho bylo málo
  15. čokoláda 100 g
  16. sušenky 500 g
  17. tyčinky 5 balení 80 g, 12 balení 50 g
  18. směs semínek 200 g
  19. kustovnice, brusinky 100 g
  20. houby, borůvky a několik ryb z místních zdrojů

Z Laponska jsme měli vyzkoušeno, že cca 500 g suché stravy na osobu a den stačí, ovšem netvrdím, že bych nesnědla víc. Čím déle jsme byli v pustině, tím více jsem vzpomínala na potraviny, které zůstaly vyřazené doma. Víc jsem ale nebyla schopná unést.

A jak jsme se měli?

5.-6.9. Poslední dny před odjezdem trávím relaxací v Beskydech – již potřetí se účastním Beskydské sedmičky. Dávám si hodně pozor, aby se mi nic nestalo, i tak mám opět o něco lepší čas než loni. Zpětně ale přiznávám, že mi to určitě sebralo pár sil, které by se později hodily. Nicméně jednak jsem startovné dostala od Ježíška, tak jsem ho přeci nemohla zklamat, a za druhé jsem úplně přesně neodhadla, jak moc náročné to Grónsko bude.

8.9. Odjíždíme z Florence v 9:00 autobusem do Kodaně. Cesta zabere celý den, spíme v Kodani na letišti.

9.9. Letíme s Air Greenland do Kangerlussuaqu, po cestě nám seberou 4 hodiny času. Čekáme na další letadlo do Nuuku, Mirek potkává svého grónského známého Jense, pilota výše zmíněné společnosti. Ten bydlí v Nuuku, zve nás, ať ho později navštívíme. Je to moc sympatický chlapík zhruba v mém věku.

Do Nuuku přilétáme brzy odpoledne, první dojem je krásný, je teplo, svítí sluníčko, mám jen lehké kalhoty a tričko, říkám si, jestli jsem to nakonec s tím oblečením nepřehnala. Zajdeme pár set metrů za letiště, Mirek nalézá místo na stanování, zabydlíme se a jdeme cca 5 km do města koupit benzín do vařiče. Nuuk je hlavní město Grónska, má asi 15 000 obyvatel, kdo by si ale představoval, že tam bydlí jen pár Eskymáků v iglú, bude zklamaný. Je to moderní město s několikapatrovými domy, supermarkety, bazénem, jen ti lidé na ulici mají trochu jiné rysy, než je v jiných evropských městech zvykem.

IMG_9706_w

Hledání jediné  benzínové čerpací stanice v Nuuku nám zabere poměrně hodně času, všichni mávají rukou kamsi k přístavu, je to docela daleko, nakonec ji nalézáme, kupujeme dostatečné zásoby paliva a jdeme spát. Konečně.

IMG_9683_w

10.9. Ráno nás budí kapky deště, bubnují na plachtu stanu zmítanou silným větrem. Asi bude po idyle. Ležíme ve stanu do oběda, pak už přestává pršet, za slušné vichřice balíme stan a vyrážíme se všemi věcmi do města. Začínají mi tuhnout rysy. Teplo vypadá jinak. Oblékám si bytelné nepromokavé kalhoty a jsem ráda, že je mám. Původně jsem si marnivě chtěla koupit nové, zdálo se mi, že jsou těžké a dělají mi velký zadek, nakonec jsem je měla na sobě celou dobu a ke konci jsem byla ráda, že mi dělají aspoň NĚJAKÝ zadek. Postupně na sebe navlékám skoro všechno co mám a zatím netuším, že to tak bude až do konce pobytu. A to jsem si původně myslela, že do těch slibovaných podzimních teplot 5-20 stupňů toho oblečení mám příliš!

Ve městě si dáváme rozchod, jdu se zahřát do muzea, je moc pěkné, škoda, že mne ve 4 hodiny vyženou. Budu tam muset ještě jednou, až se vrátíme.  Nejvíc mne asi zaujal popis oblékání Eskymáků, kam se hrabe dnešní funkční prádlo. A pak mumie malého dítěte, mělo i po 500 letech tak živý výraz!

DSC04515_wVečer jsme pozvaní k Jensovi a jeho ženě Bente, také pilotce Air Greenland. Poznáváme i jejich čtrnáctiletou dceru Annu, starší, patnáctiletá Mia už studuje v Dánsku. Dlouho jsem nepotkala tak přijemné lidi. A k tomu mají snad nejkrásnější dům v Nuuku, s nádherným výhledem na moře. Viděla jsem od nich 3 velryby, poprvé v životě! Můžeme u nich přespat, tak si  naposledy užívám výdobytků civilizace – tepla a horké sprchy, Mirek dohledává na internetu a tiskne jízdenky na zítřejší loď. Cestou se nějak vypařily…. Zdá se, že našemu odjezdu už nic nebrání.

IMG_9678_w11.9 Bente nás deštivým ránem veze do přístavu, déšť pomalu přechází ve sněžení, prý je to první sníh letošního podzimu. Nastupujeme na palubu lodi Maria Martek, která jezdí jednou týdně mezi Nuukem a Kapisillitem. Cesta trvá asi 4 hodiny, moc toho nevidím, neboť okolní kopce jsou ukryté v nízkých mracích. O to více času mám na pozorování spolucestujících. Mateřská škola na výletě – 3 batolata s maminkami a babičkami, Mirek je jediný dospělý muž, který cestuje touto lodí. Eskymácká madona nám vysvětluje, že jedou na výlet  a také sbírat různé podzimní plody. Vidíme také opravdového polárního medvěda, její synek se jmenuje Nanoq, což v překladu znamená polární medvěd. Prý má takovou povahu, je dlouho klidný, ale pak se dokáže hodně rozzuřit.

IMG_9724_1_w

Kapisillit je rybářská vesnice o asi 40 domech, je tu krámek s poštou, kostel a společenský dům, kde je veřejná sprcha.Dokupuji ještě trochu jídla, pak si v předsíňce místního kostela rozdělíme jídlo na 2 části, větší část, zhruba na 10 dnů, bereme s sebou, menší, na 7 dnů, necháváme u dobrých lidí, abychom měli něco v zásobě na zpáteční cestu. Mirek mi nekompromisně nadělí bratrskou – větší – polovinu stanu a půl litru benzínu. Marně protestuji, že jsem starší, nemocná osoba a jiní muži že byli galantnější. Je mi to houby platné.

Asi ve 2 hodiny odpoledne konečně vyrážíme mimo civilizaci. Chvíli ještě jdeme po pěšině, pak už cesta mizí, poprvé brodíme, pak začínáme stoupat do kopce. Podvědomě hledám stopy lidské přítomnosti, mužíka, pěšinku, nějaký papírek, ale dostáváme se do míst, kde takové věci prostě NEJSOU. Nikdo tudy nechodí.  Je to zvláštní pocit. Prší, batoh tíží, záda hodně bolí, ale těžko popsatelné fluidum této podivné krajiny začíná působit. Je mi fajn.

IMG_9753_w

Večer stavíme stan u jezera, na sněhu.

12,9. Do rána nasněžilo asi 20 cm nového sněhu. Krajina je nádherná, občas se ukáže i sluníčko, fotím a raduji se, neboť ještě netuším, co čerstvá sněhová nadílka v krajině bez cest  znamená.

IMG_9762_w Za chvíli to pochopím. Mirek jde první, terén vypadá schůdný, zasněžená bažina. Náhle se mu noha dostane až po kyčel mezi dva kameny, které by tam nikdo nečekal, padá a začíná vydávat mnoho expresivních a hlasitých výkřiků. Dost jsem se vyděsila, neboť to vypadalo, že si zlomil nohu. Co s tím, 2 dny pochodu od civilizace, mimo signál?!! Zvolna se sbírá, asi to nebude tak zlé, nicméně je vidět, že v pohodě to také není. Pomalu pokračujeme dál. Až postupem času jsem pochopila, že pokud se z Mirkových úst začne hlasitě ozývat něco  jako „Je to v pr….“, nebo  „Kur..“ , nemusí to nutně znamenat nic dramatického. Z úst dámy by to mohlo znít třeba: „Ale ne, zase jsem klopýtla“, nebo: „To není dobré, rozlila jsem trochu benzínu“. V tomto případě ale asi láteřil právem.

Aby nebylo malérů málo, večer nám ještě málem shořel stan, Mirek má rád teplo, tak nechává hořet vařič ve stanu, nějak se ale přihodilo, že nebyla dotažená přívodní hadička a benzín začal hořet i jinde, než měl. Naštěstí to skončilo jen dírou v podlážce. Raději nedomýšlím, co se mohlo stát. Po této zkušenosti už jsem raději trvala na tom, že vařič se do stanu brát nebude.

A do třetice, zvrhla jsem ešus s vodou na Mirkovy ponožky a vložky do holin.  Tak snad už toho bylo pro dnešek dost. Jdeme spát.

13.9. Přes noc napadlo dalších 30 cm sněhu. Balíme už notně navlhlé věci a pomalu vyrážíme. Postup je hodně pomalý, odhaduji, že Mirka to koleno dost bolí, stejně statečně prošlapává cestu a nechce střídat. Je to hodně náročné. Máme mapu a body, zanesené v GPS navigaci, ale v krajině bez cest lze z mapy vyčíst jen kudy je možné projít. Taková místa jsou označená tečkovanou čárou – podle barvy lze odhadnout, jak těžký terén to bude. Terén je buď kamenitý, nebo bažinatý. Skákat z kamene na kámen je náročné i za normálních podmínek, v situaci, kdy jsou kameny pokryté sněhem a mezery mezi nimi nejsou vidět, je to o ústa. Zdůrazňuji, že NIKDE není signál. Ptám se opatrně, jestli si takhle Mirek opravdu představuje středně náročnou turistiku v Grónsku a co by dělal, kdybych se mu tu začala hroutit. Z odpovědi vyplývá, že to ani pro něj není středně náročná turistika a že je nakonec rád, že tu jsme jen dva a tudíž pravděpodobnost, že se někdo začne hroutit je menší.

IMG_9780_wK večeru docházíme k zálivu Kangersuneq. Záliv je plný ker, je právě odliv, tak chodíme mezi nimi, fotím, je to magické místo.

IMG_9804_w

Podél zálivu pokračujeme dál, na ledu cosi tmavého leží, když zaostřím, vidím, že to jsou tuleni. Na dohled od ledovcového splazu táboříme.

14.9. Ráno se na chvíli vylepší počasí, mám radost, budou krásné fotky. Mirek nespěchá, užíváme si krásného počasí a výhledů na ledovcové splazy a záliv, pokrytý krami.

DSC04536_w

Vyrážíme do hor, potkáváme soby. Počasí se opět kazí, brodíme se v závějích, sněží a fouká silný vítr. Mirek se opatrně ptá, zda jsem v pohodě a mne popadá euforie se záchvatem smíchu. To asi nečekal. Bavím se situací, kdy platím peníze za to, abych se 3 týdny mačkala ve stanu, mrzla, riskovala zlomení nohy a pořádně se nenajedla. To může udělat opravdu jen úplný magor!

Táboříme u jezera, musíme ušlapat pořádnou vrstvu sněhu a za silného větru stavíme stan. Uvnitř je dobře, teplá polévka a teplý spacák jsou teď nadevše.

15.9. Ráno vylézá nesměle sluníčko a už tolik nefouká. Postup je stále pomalý, sněhu je opravdu hodně. Dosahujeme nejvyššího bodu cesty, asi 800 metrů nad mořem. Před námi se otvírá nádherný výhled na grónský ledovec.

IMG_9888_w Scházíme dolů, pomalu ubývá sněhu. Hurá! Dojdeme k jezeru Uukkaasup Tasia, kde v roce 1888  stanoval Fridtjof Nansen poté, co dokončil přechod ledovce. Teď půjdeme nějakou dobu v jeho stopách.

Večer je krásný, fotogenické počasí, zato noc byla nejhorší nocí v Grónsku. Celý den mi vystřelovala bolest do hýždě, když jsem vlezla do spacáku, přestávala jsem cítit prsty na levé noze. Při minulém výhřezu plotýnky to bylo podobné, nejprve bolest, vystřelujíci do hýždě, pak jen protažení v posteli, strašná bolest v bedrech, ochrnutá noha a byla jsem na půl roku vyřazená z provozu. No nazdar, pokud se mi něco podobného stane tady, co budu dělat? Pokud to bude tak zlé jako minule, nebudu schopná chodit, než dojde Mirek pro pomoc, bude za mně ochrnutý mrzák! Bojím se pohnout, nemůžu usnout. Pak si beru Brufen a Neurol a konečně zaberu.

16.9 Ráno je noha pořád necitlivá, ale bolest není velká. Zkouším Lassegueův test, zdá se, že plotýnka je dosud na svém místě. Uf. Balíme, necháváme část potravin pod kameny, protože dnes a zítra půjdeme k ledovci a pak se tudy budeme zase vracet. Batoh bude lehčí a záda se snad umoudří. Poprosím Mirka, aby vzal  tyče od stanu, aspoň do zítra. Přejdeme přes kopec a už vidíme ledovec v plné kráse. Čeká nás brodění přes řeku, která z něj vytéká. Obouváme si holínky bez vložek, vyhrnujeme kalhoty, jak jen to jde a místy až po  stehna postupujeme ledovou vodou na druhý břeh. Naštěstí je docela teplo. Fotím Mirkovi ledovcový splaz, plánuje přechod ledovce a snaží se najít místo, kudy se z něj dá s co nejmenším rizikem sestoupit. Zde by to snad šlo.

IMG_9913_w

Na druhém břehu vylezeme na vrcholek kopce, odkud je úžasný panoramatický výhled na ledovec, hory a jezera. Pořád je docela pěkné počasí, tak toho využíváme k sušení spacáků i k dlouhému obdivování nádherné krajiny.

Pak už jen sejdeme k jezeru, kde se utáboříme. Jdu ještě meditovat na vyhlídku, pak už jen večeře a spánek, hluboký a dlouhý, dnes už mne tělo tolik nebolí a mám suchý spacák. Co víc si přát.

17.9.Druhý den už tak krásně není, fouká a je zataženo. Procházku po ledovci vzdáváme, je čerstvě nasněženo a tudíž nejsou vidět trhliny, nebylo by to moc bezpečné. Vracíme se zpět, opět musíme brodit, dnes už není tak teplo, takže  několik hodin nemůžu zahřát nohy. Opět nakládáme zásoby potravin, uložené pod kameny, tyče od stanu se bez komentáře ocitají vedle mého batohu. Před chvíli Mirek povídal o nějaké nepříliš sportovní paní, které nosil batoh. Proč já musím být vždycky ta zdatná, co všechno zvládne a nepotřebuje pomoc, sakra!

Po Nansenových stopách sestupujeme do údolí Austmannadalem, které jsem si postupně překřtila na Sobí údolí. Pociťuji značnou úlevu, protože se jednak oteplilo a jednak jsme sešli dolů, takže po několika dnech jdeme po pevné zemi bez sněhu. Dokonce se objevují i pěšinky, které nevyšlapali turisté či lovci, ale sobi. A musím ocenit, že dokážou najít docela schůdný terén. Radost mi trochu kalí zlomená hůlka, nakonec ale nacházím způsob, jak ji provizorně spravit.

Údolí je úžasné, rostou zde různé keříky, které mají krásně barevné listy, zluté, oranžové, červené, konečně slíbené putování podzimní krajinou. Dost bylo sněhu!

IMG_9932_w

Večer se opět dává do deště.

18.9. Po ránu se jdu vykoupat do řeky. Docela příjemný pocit. Celý den putujeme tím krásným údolím, občas se musíme prodírat hustým vrbovým mlázím, občas je terén schůdný pohodlně po sobích stezkách. Sobů potkáváme nepočítaně, pohybují se elegantně a tiše.

Večer přicházíme k fjordu Ameralla, na místo, kde Nansen a jeho druzi ukončili svoji výpravu přes grónský ledovec, postavili si loďku z kůží a vrbového proutí a odpluli do Nuuku. Nahlas přemýšlíme, jak asi žili, jak uvažovali a co tu prožívali.

IMG_9971_w

Večer rozdělám oheň z dokonale vysušených vrbových klacíků, připijeme si na Nansenovu počest červeným vínem, které tu v zásobárně čekalo 2 roky – od poslední Mirkovy výpravy.

19.9. Pro změnu trochu fouká. Mirek hledá a nalézá cestu dál, stoupáme do kopců, na vrcholu potkáváme lovce sobů z Nuuku. Chvíli si s nimi povídáme, každý má povolení ulovit 5 kusů, dělají si zásoby masa na zimu. Podarují nás kousky sušeného sobího masa, po dnech vegetariánské stravy lahůdka.

IMG_9974_w

Výsledky jejich snažení najdeme za chvíli, když sestoupíme do údolí. Opět scházíme k fjordu, kde je archeologické naleziště, vikingská vesnice, která byla svého času i sídlem biskupa. Do dnešních dnů se už mnoho nedochovalo.

Zde už začíná turistická cesta, která vede do Kapisillitu. Je schůdná, orientačně snadná, jaká nuda po těch dnech bez cest. Na konci té cesty nikoli trnité stojí chatka, veřejně přístupná, s postelí, stolem a židlemi, kupodivu čistá a udržovaná. Zůstáváme v ní na noc a moc si libujeme.

20.9. Dnes toho našlapeme poměrně hodně, Mirek chce zjevně dojít do Kapisillitu. Budeme tam proti původnímu plánu o den dřív. Zdá se mi, že se mu už moc nechce jít druhou část cesty z Kapisillitu do Nuuku. Pořád řeší, jak to udělat jinak, abychom nakonec odjeli ve čtvrtek lodí do Nuuku. To se mi vůbec nechce, tak trvám na dodržení toho, co původně sliboval. Snad to tak bude. Uvidíme.

Večer táboříme kus za Kapisillitem, dává se s námi do řeči místní turista, zmiňuje se o běžeckém závodu z Kapisillitu do Nuuku. To by byla výzva! Musím si o tom něco zjistit. Chvíli jsme v dosahu mobilního operátora, tak se hlásím domů, že žiju. Ohlašujeme se i Jensovi, prosíme ho o zjištění, jaké má být počasí. Odepisuje, že předpověď je celkem příznivá. Zdá se, že do Nuuku půjdeme.

Krvavý západ slunce ale nevěstí nic dobrého. V noci opět prší.

IMG_0033_panorama_w

21.9. Mirek je od rána odporně aktivní. Nevím, kam spěchá, pochybuji, že paní, u které máme jídlo, bude v neděli ráno brzy vstávat. Vyrážím po 9. hodině, chci se podívat, zda veřejná sprcha v neděli funguje. Nefunguje, jak jinak, stejně jako místní obchod. Tak nic, hygiena se odkládá. Vesnice je jak po vymření, až okolo 10. hodiny jde paní, co u ní máme věci, venčit psa. Prosím ji o bagáž, dává mi ji a zve mne na snídani. Nepohrdnu. Má moc pěkný domek s veškerými vymoženostmi moderní techniky. Po čase přichází Mirek, zve i jeho. Dávám jí batůžek RunCzech, už ho nepotřebuji, ona na oplátku přichází s korálkovým svícnem. Anglicky neumí ani trochu, ale dohodneme se, že je jí stejně jako mně a má 4 děti.

DSC04604_w

Dnes postupujeme pomalu, kazí se počasí. Na chvíli se stavujeme v budově, kde se zrovna rekreují roztomilí puberťáci ze 7. třídy jakési školy v Nuuku. Pan učitel nám říká, že blízko je jakýsi přístřešek, kde můžeme přespat. Za vytrvalého deště se tam přesuneme a jsme rádi, že jsme pod střechou.

IMG_0052_w

22.9. Opět se snažíme dál doskákat, vyrážíme v 7:45! Dnes toho ujdeme hodně, šlapeme až do 19 hodin. Cesta není snadná, jdeme po mořském břehu, kde je nutné skákat z balvanu na balvan, prodíráme se vrbičkami, pak lezeme do kopců.

IMG_0055_1_w Na rozdíl od včerejšího dne je krásně, svítí sluníčko a moc nefouká. Nocleh v horách na břehu jezera je idylický, ale moc dlouho se nekochám, nějak se ochladilo, ve spacáku je tepleji. Myšlenku na večerní koupel zavrhuji hodně rychle.

IMG_0061_1_w

23.9. Mirek je aktivní snad od 4 hodin ráno. Nesnáším skřivany! Dost se ochladilo, máme zamrzlou vodu ve vaku i v lahvích. Vyrážíme opět brzy, po 7. hodině. Krásné počasí je bohužel již minulostí, zatáhlo se a začalo pršet. Postupujeme velmi pomalu. Okolo 5. hodiny odpoledne přicházíme k podobnému přístřešku, jako byl ten, v jakém jsme spali předevčírem. Zdá se, že to je práce žáků oné dříve zmiňované školy z Nuuku. Přemýšlím, odkud přivezli dřevo, z kterého je přístřešek postavený. Nejbližšší les bude asi v Polsku. Nicméně je to milá iniciativa, díky chlapci ! Mirek chce jít dál, já ho přemluvám, ať zde zůstaneme. Představa, že lezu takhle mokrá jen o pár kilometrů dál do stanu mi nepřipadá lákavá. A už vůbec mne neláká se ráno do těch mokrých věcí zase navléknout. Nakonec zůstáváme pod podmínkou, že brzy ráno vyrazíme. Jako bychom někdy vyráželi pozdě. Mirek je nějaký nervózní, že nestihneme letadlo.

24.9. Při svém chorobném optimismu jsem očekávala, že ráno už určitě musí být hezky. Celou noc pršelo, foukalo, to přece nemůže vydržet věčně. Pravda, pršet přestalo. Začalo sněžit. Foukat nepřestalo. Před námi je výstup do sedla – asi 700 metrů nad mořem. Postup je pomalý, terén strašný, sněhová vichřice mi bere poslední zbytky humoru. Je mi zima, nemám ale odvahu si navléknout poslední vrstvu – péřovku, než bych se svlékla a zas oblékla, asi bych zmrzla. Možná by mi také mohla nějaká část oděvu odletět do nenávratna. Mrznou nám ruce, Mirek nouzově navléká přes rukavice igelitky, já sice mám dvoje tenké rukavice, ale to je málo. Skončí to lehkými omrzlinami. Máme problém s orientací, nakonec Mirek zjišťuje, že má špatně zadaný bod v GPS navigaci. Zrovna teď ! Klepu se jako ratlík a poprvé cítím, že mi došel morál. Sakra, kdo přemlouval Mirka, abychom šli do Nuuku pěšky! To jsem asi přepískla!

Po delší době sejdeme dolů, tam už je líp. Nemůžeme najít cestu, všude jsou neschůdné skály. Je to hodně namáhavé. Nakonec se dostaneme tam, kam potřebujeme, mám dost. V noci je mi poprvé zima, moje karimatka už před pár dny dosloužila, tak spím téměř na holé zemi a asi už moc nemám z čeho brát energii.

25.9. Probouzíme se do studeného rána, zdá se, že počasí se umoudřilo. Mraky se pomalu trhají, takže na přechod posledního sedla snad budeme mít lépe. Cesta opět není snadná. Chvíli si bereme holínky, neboť dno potoka je poměrně schůdné, pak jdeme kus po ledovci, když přijdeme do sedla, už je poměrně teplo. Svačíme, kocháme se, já pak dělám reklamní fotografku firmě Mucos na téma polárník a Wobenzym.

DSC04630_wDolů to opět zkoušíme po ledovci, po chvíli Mirek uvidí dost ohavnou trhlinu, tak se vracíme a obcházíme ji uctivou oklikou. Cesta dolů po zasněžené stráni, plné balvanů různé velikosti se jeví jako značný problém, který má nečekané řešení. Klouzáme se po zadku, sněhu je dost a rozložíme tím váhu, takže eliminujeme nebezpečí, že si zlomíme nohu mezi dvěma kameny. Velmi tím urychlíme původně dost náročně vypadající sestup, takže za několik hodin jsme v údolí. Jaká úleva, jít zase po celkem rovném terénu bez sněhu !

DSC04632_1_wVečer spíme na terase zamčené chatky na pobřeží, večeříme houby. Musím MIrka pochválit, vytušil moje tajné přání a objednal ukázkovou polární záři.

26.9. Vstáváme až v 7 ! Moje vytrvalé zdůrazňování, že jsem na dovolené, tak snad nemusím vstávat uprostřed noci, přineslo  konečně nějaký výsledek. Jdeme po kamenitém pobřeží, občas se objevuje dokonce i pěšinka a turistické značky.

DSC04643_w Čeká nás taková mírně horolezecká vložka, naštěstí je cesta poměrně dobře značená, nedovedu si představit, že bychom ji měli hledat sami. Táboříme na větrném paloučku už poměrně blízko Nuuku.

27.9. Opět vstáváme jako normální lidi. Mirek jde po snídani na ryby a já zcela bezostyšně lenoším, ležím ve spacáku a kochám se okolím. Jako vrchol rozkoše pojídám poslední tyčinku Snickers, teď už nemusím tak šetřit s jídlem. Mirek se za nějakou dobu vrací s úlovkem, opět zalézáme do stanu a vaříme nejprve rybí polévku, pak ryby na zbytku sádla, výborné zpestření jídelníčku.

IMG_0103_1_wTen odpočinek a čerstvá strava mi vrátily síly a najednou se mi představa, že se již dnes vrátíme blízko k civilizaci, začíná zoufale příčit. Máme jeden den navíc, vůbec nikam nemusíme spěchat. Mirek ale trvá na tom, že dnes již budeme spát na našem místě za letištěm. Neusmlouvala jsem to.

28.9. Dnes máme naplánovaný výlet do okolí Nuuku.  Věci necháváme ve stanu, jdeme nalehko, ale je už to taková ochočená příroda, kam chodí obyvatelé Nuuku na odpolední výlety. Něco jako místní Šárka. Sejdeme do města, jdeme se podívat, zda je Jens doma. Doma je, ale čekají velkou návštěvu, tak nám jen poradí, kde se můžeme vysprchovat, a zve nás zítra na večeři. Ačkoli je neděle, supermarkety mají otevřeno, tak se vrhám na potravu. Je tu hodně draho, kupuju aspoň čokoládu, chleba a máslo, obratem to sním. Pak se jdu do Seamen´s house osprchovat. Po třech týdnech je to opravdu rozkoš. Bohužel se vidím v zrcadle a zjišťuji, že bych mohla hrát v komparsu filmu z Dachau. Tak si dám ještě něco tučného vepřového v místní kantýně a víceméně se od té doby jen cpu, abych se zase vrátila do původní podoby. Večer jdu ještě sebrat kešku, asi 8 logů, z toho 2 Češi.

29.9. Opět den strávený v Nuuku. Ráno jdu posbírat ještě dvě kešky, fotím, cpu se, pak nakupuji dárky, opět se cpu. Zjišťuji, že muzeum je v pondělí zavřené, to mne mrzí, chtěla jsem tam znovu a cosi mi říká, že už se tam asi nikdy nepodívám. Čas už se docela vleče, raději bych byla v přírodě. Den v Nuuku by byl dostačující.

IMG_0127_1_w Večer jdeme k Jensovi a k Bente, opět moc příjemný večer. S díky odmítáme nocleh v jejich domě, tak nás doprovodí k našemu stanu, tváří se oba dost pobaveně. Poslední noc v Grónsku, na rozloučenou se nebe opět rozsvítí polární září.

30.9. – 1.9. Odlétáme za odporného počasí, opět spíme v Kodani na letišti, ve středu večer přijíždíme do nezvykle teplé české kotliny.

Jak to hodnotím?

Třeba takto? Za velké peníze jsem se více než tři neděle mačkala v jednom stanu s úplně cizím člověkem, byla mi zima, měla jsem hlad, bylo to příšerně namáhavé a naprosto nezodpovědné. Nebezpečí hrozilo ze všech stran, neměli jsme vůbec žádné spojení s civilizací, mohli jsme tam klidně zdechnout a neštěkl by po nás pes. Kterého blbce to napadlo? Příště jedu do Hurghady.

Nebo takto? Za docela slušné peníze jsem si splnila svůj sen, se zkušeným průvodcem jsem prošla nádherný kus panenské přírody, pravda, nebyla to zrovna snadná procházka, občas jsem si sáhla na dno sil,  ale stálo to za to. I po třech týdnech v jednom stanu jsme se rozešli v dobrém. Řekne-li se Grónsko, vybaví se mi nesmírné ticho a klid. A ten klid mám v duši i teď, kdy už jsem zase zpátky uprostřed zmatku velkoměsta.

Bylo to krásné…

http://medvedoviny.rajce.idnes.cz/Gronsko/

 DSC04608_1_w

3 thoughts on “Grónsko

  1. Medvěd

    Slušný článek a ještě slušnější fotky. Taky to dalo slušnou práci. Na fotogalerii se pracuje.

  2. Alena

    Super článek a krásné fotky. Uvažujeme, že bychom se letos vydali do Grónska a tohle mě naladilo ještě víc, i když to muselo být náročné.

Napsat komentář: Alena Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *