UTMB – splněný sen

UTMB patří do skupiny dnes už sedmi závodů, z nichž pět je pravých trialových.

Závody se konají během jednoho týdne, kdy Chamonix a okolí praská ve švech, a přitom tam panuje fantastická atmosféra. O zajištění pro téměř 10 000 závodníků se stará přes 2000 dobrovolníků a 18 komunit. Závodníci si přivezou 20 000 podporovatelů, které doplní kolem 50 000 dalších diváků.

V roce 2015 jsem si spolu s Magdou zaběhl TDS, reportáž pro připomenutí je zde.

UTMB – Ultra Trail du Mont Blanc

UTMB je hlavní závod podle kterého se jmenuje celý podnik. Měří 171 km a účastníci nastoupají a naklesají 10 000 metrů. Organizátoři jej popisují jako horský závod s mnoha průchody ve velkých nadmořských výškách přes 2500 metrů, v obtížném počasí, který vyžaduje dobrý trénink, správné vybavení a schopnost osobní autonomie.

Takto vypadá profil trati. Obrázek se jako i ostatní zvětší při kliknutí.

Základem kvalitní přípravy je před závodem se dobře vyspat! Letos se to podařilo dokonale. Noc na čtvrtek jsem objednal na Stuttgarter Hütte, 2310 m. Její výhodou je snadná dostupnost z městečka Zürs. Díky dešti sešlo z plánované turistiky, a tak se po večeři zalezlo do postele a za bušení deště krásně spalo.

Na úspěšné dokončení a výsledný výkon má vliv celá řada faktorů. Příprava závodníka, okamžitá dispozice, vybavení a také aktuální situace na trati a počasí. To je faktor nepředvídatelný, a tak jsem alespoň s krátící se dobou startu sledoval předpověď počasí. A ta se neustále měnila. Jedno bylo jasné, teplé, suché a slunečné počasí jako v roce 2015 nehrozí.

Ráno v 9:22 před startem přišla od organizátorů SMS následujícího znění:

UTMB: North wind, cold nights, feels like 0°C

Následující v 13:12 již přitvrdila:

UTMB Weather deterioration: bad weather until Saturday afternoon, very cold, windy, feels like -10 degrees C. Cold weather kit essential.

Další dvě SMS byly o dvou změnách na trati, za vypuštění Pyramides calcaires jsem byl rád, došlo k něm i vloni. Ale o obejití Tete aux Vents z důvodu smrtelného úrazu a zavřeném úseku jsem nevěděl co si myslet, bude to znamenat snadnější nebo těžší trasu. Uvidím.

Start

Do startovního koridoru tentokrát přicházím už hodinu před startem. Stále lehce prší a náměstí je přeplněné závodníky a diváky. Z reproduktoru se ozývají informace o závodu, účastnících, počasí, které je pravé horské a stejné při konání 1. ročníku. Nakonec jsou představováni favorité, přicházející za potlesku na startovní čáru.

Chvíli před 18.hodinou TO vypukne. Takhle emotivní začátek závodu jsem ještě nikdy nezažil. Za zvuků hudby z filmu Dobytí ráje od řeckého skladatele Vangelise mi vhrkly slzy do očí. Už jen pro tuto atmosféru stojí za to zde být a tísnit se mezi dva a půl tisícem dalších bláznů.

Oficiální video ze startu je zde. Samostatná skladba na youtube.

Dav se dal do pohybu nejprve ulicemi Chamonix, obsypanými usilovně skandujícími a podporujícími kamarády, rodinnými příslušníky i turisty. Po chvíli byly ulice vystřídány lesní cestou a diváci prořídli.

Déšť ustal a já na emotivní vlně plul vstříc největšímu závodnímu dobrodružství mého života. Plul jsem téměř pět kilometrů a pak se moje plavba nějak zadrhla a já se nacházel ležící uprostřed prašné cesty. Pád jsem brzdil dlaněmi a koleny. Naštěstí krom krvavých kolen, špinavých rukou a pošramoceného sebevědomí na větší škody nedošlo. Doteď se divím, že mi nikdo v tom davu běžců, polykajících kilometr pod 5 minut, nepřeběhl po zádech, nebo alespoň nešlápl na krk.

Les Houches konečně přišlo první stoupání, bál jsem úzkých hrdel a pomalého postupu, ale vyjma jednoho krátkého úseku jsme postupovali po cestách s dostatečnou průchodností, takže se neopakovala situace z TDS.

Výstupy mám rád, však také v nich jsem získával pozice. Bohužel obvykle po každém stoupání přichází pád, nebo alespoň klesání, byť profíci jej realizují řízeným pádem a valí to přes mě.  Nejinak tomu bylo i na sjezdovkách a později prudkých cestách vedoucích do Saint Gervais. Přichází tma a s ní opět déšť. Přece si kvůli tomu nebudu brát znova bundu, čelovku ale nasazuju a dobíhám na náměstí s první občerstvovačkou a časovou bránou. Z ní jsem měl vítr, stopka byla nastavena na 22:00 a já fotím deštivé náměstí, bez možnosti ukrytí se, ve 20:55.

Už v tomto klesání došlo na očekávaný problém. Do nohy mi začaly vystřelovat bolesti od nárazy namáhané kyčle, a to při každém došlapu i zvednutí nohy. Bohužel amatérské oblepení nohy nepomáhalo. Nabízely se tři možnosti řešení. Vzdát závod, zobnout si prášku, což jsem dosud nikdy neudělal anebo bolest ignorovat a doufat že se urazí a vzdá to. Vyšlo to! Byť jsem se trápil ještě pár kilometrů. Zato jsem měl klid až do konce závodu.

Na UTMB jsem měl poprvé k dispozici vlastní podpůrný tým tvořený syny Petrem a Ondrou. Občerstvovačka v Les Contamines byla první, kdy jsme se měli potkat. Podaří se setkat? Panoval na ní zmatek, hrozná tlačenice a kluci říkali, že autobus zabloudil a jel tam hodně dlouho. To je k vzteku! Poprvé tu mám plný batoh suchého oblečení a dobrot a já se rozhoduji nic neměnit, jen přidávám andorské návleky na ruce. Není to známka masochismu?

Stoupání začne nabírat grady a to mám rád. Před závěrečným úsekem na nás čeká ještě v La Balme jednoduchá občerstvovačka a vzhůru do kamenitého terénu pro překonání hřebenu. Panuje chlad a vlhko. V botách měním vodu za čerstvou chladnou nepozorným průchodem potokem a už se drápu po nekonečných šutrech. V rozletu mi brzdí opatrně lezoucí spoluzávodníci, ale na hrdinství není zrovna prostor. Jen co stoupání skončí tak ty pomalu se sunoucí postavy, které mnohdy vypadají jako v posledním tažení a stejně tak zní, oživnou jak po polití živou vodou a často velmi bezohledně začnou skákat směrem do údolí.

Sestup byl tentokrát překvapivě příjemný, rychlý a ke konci I krásně běhatelný. Takto to vypadalo na kontrole v Les Chapieux. Nacházela se na 50. kilometru se stop časem v sobotu 05:15. Já tam dorazil ve 3:08 ráno, takže pohoda. Pole se stále netrhalo, a tak zde bylo docela plno. Dlouho jsem se nezdržoval a vyrazil vstříc dalšímu stoupání.

Francouzko-italskou hranici jsme překonali v sedle Col de la Seigne, zde je důkaz, že jsem tam opravdu byl. Tabulka na každém checkpointu vždy ukazuje, jaký je další, jak je daleko a kolik k němu budeme stoupat či klesat metrů. Všimněte si, že na tomto místě není dovoleno tábořit ani rozdělávat oheň. Naštěstí jsem ani jedno neměl v plánu.

Trasa je o něco snazší díky vynechání Col des Pyramides. Ty byly vynechány i vloni. Při příchodu do Lac Combal se začíná rozednívat. Je sobota půl sedmé ráno a já se těším, že sluníčko mi dodá nejen teplo, ale i energii.

V poslední krátkém, i když jen na místní poměry, stoupání před dlouhým sestupem do Courmayeur nad námi vrčí vrtulník, snáší se přímo nad cestu jen pár metrů nad zemí a zjevně fotí či filmuje ploužící se postavy. Fotil jsem ho také, ale místo těchto fotek poskytnu mnohem hezčí. A to na vrcholky osvětlené ranním sluncem. A také pohled na skupinku závodníků.

V sestupu jsem okusil další ze známých radostí ultra trailistů. Začal mi bolet žaludek a signalizovat, že nebude tolerovat jakoukoliv potravu či dokonce tekutinu, že už má toho natřásání dost. Co s tím? Nemůžu přestat doplňovat energii a tekutiny 100 kilometrů před cílem. Zkusím osvědčenou techniku, budu ho ignorovat, snad to vzdá. Na Col Checrouit jsem se zastavil, posadil se ke stolu a opatrně do sebe nasoukal trochu suchých těstovin. Bomba, všechny zůstaly uvnitř!

Klesání do Courmayeur nebylo úplně zadarmo. Cesta pod lanovkou, mimochodem jiná a mnohem těžší, než stoupání v opačném směru při TDS byla pokrytá vysokou vrstvou prachu, ve kterém jsme se brodili. Naštěstí bylo sucho, takže se dalo postupovat celkem rychle.

Courmayeur jsem si stanovil za polovinu závodu. Čekají tu na mě kluci a v batohu pivo. Sice nealkoholické, ale po těch sladkých žbrďolách bodlo! Krom ponožek nic neměním a vyrážím vstříc dalšímu dlouhému stoupání, můj plán je být na posledním vysokém hraničním průsmyku Col Ferret ve 4 hodiny odpoledne. Stoupání z města je ostré, ale síly stále mám, a tak jsem i Refuge Bertone dosáhl bez potíží.

Panovala nízká oblačnost a takové byly výhledy cestou k dalšímu bodu.

A tím je chata Bonatti. Že mi něco připomíná? No jasně, moje první nepromokavá bunda od Salomonu se jmenuje Bonatti. Tak takto vypadá chatička.

Než se začne stoupat na Ferret tak se musí ztratit asi 300 výškových metrů na základnu Arnouvaz asi aby bylo možné sedlo zdolat s rozběhem. Arnouvaz je téměř na 100. kilometru. A stalo se největším hrobem závodních ambicí z celé trasy. Vzdalo zde celých 174 závodníků.

Ve stanu pobíhal organizátor a něco francouzsky nahlas vykřikoval. Závodníci reagovali tím, že se navlékali do nepromokavých kalhot. Četl jsem, že takové nařízení se tu událo i vloni a vůbec se mi nelíbilo. Představa potit se v kalhotách mi děsila. Zavolal jsem na něj, zdali mi může říct anglicky vo co go. Nemohl. To mám ale blbé, nerozumím mu a rychle opouštím teplo stanu. Do cesty se mi ale postavil další org a jako kafemlejnek opakoval „žaket, žaket“. Fajn, bunda se může hodit. Natahuji ji na sebe před jeho zraky a uspokojený org mi propouští.

Ve stoupání do hraničního sedla se otáčím abych vyfotil údolí se základnou.

A pak se zaměřím na nekonečnou stoupání přede mnou. Z obrázku níže je dobře vidět co nás čekalo. Milosrdný mrak.

Stoupání jsem si opravdu užil. Bylo nepříjemné, vlezlé počasí a postupně se ochlazovalo. Hranice a Grand Col Ferret ve výšce 2537 m jsem dobyl v 16:10, tj 10 minut po plánu. Nebudu na sebe ale zlý a odpustím si to zdržení. Na vrcholu fotím. Už jste někdy slyšeli o zdravotnických supech? Tady ho mám pěkně červeného na žlutém.

Fučel tady ledový vítr a byla tu vážně zima. Byl jsem zmrzlej jak sobolí hovno. Kdo že to propaguje přísloví „když je ti zima, tak přidej“. No jo, Uher, jakpak se asi mají v Beskydech. Přecházím do pomalého běhu a při tom skákání se objevuje nepříjemný tlak.  Znamená dvě věci, první je pozitivní, nejsem dehydratovaný. Druhá představuje problém. Bylo by příjemné si ulevit. Jenže není čím! A představa že si budu šátrat zmrzlým pazourem pod gumou mi nepřišla dostatečně atraktivní. Nezbývá než počkat až se stanu opět chlapcem v nižších a teplejších polohách.

Na minutu přesně 24 hodin po startu přicházím do vesnice La Fouly. Je tu opět nacpaný stan závodníky. Dosud jsem nikdy nezažil takový dav, který se ne a ne roztrhat. V nohách mám 111 km a běh už mi nejde jako na začátku. Navíc přichází další problém. Tím je můj špatný zrak. Začínám blbě vidět i na to lepší oko. Jsou opět dvě možnosti, buď se mu natřásání hrubě nelíbí, nebo je to jenom problém jednodenní čočky. Vybírám si druhou možnost a píšu Petrovi ať mi přinese brýle do Champex-Lac.

Je to tam jen 14 kilometrů. První větší část z kopce a pak jen krátký výšvih. Že? Většinu klesání jsem odběhl, to šlo, ale ten výstup byl nečekaně brutální. Nebo mi tak alespoň přišel. Navíc jsem vstupoval do již druhé noci. Ale jo, Champex-Lac opravdu existuje a já tam dorážím po deváté hodině. Volám Petra a dostane se mi studené sprchy. Autobus tam prý bude až v deset. Já ale potřebuju brýle! Tedy alespoň si to myslím. Čekám, něco skousnu a fotím frmol. Po půlhodině to nevydržím a vyrážím do zimy s tím, že své rozhodnutí volám Petrovi.

Ještě před koncem vsi mi dobíhá udýchaný závodník a mluví na mě. Asi česky, je to Marek, nebo Karel? Ježkovy oči, vždyť to je Petr! Běžel za mnou, aby mi podal brýle.

Od Magdy dostávám SMS optimistického znění „Jsi 990, za tebou je ještě spousta lidi. A uz jsou před tebou jen tri takovy mensi kopecky a spousta francouzských laskomin“. Visím v holích, leje ze mě a ticicimetrový kopeček mi přijde všechno jen ne malý. Kousek za prvním vrcholem byla stanice v chlévě na La Giete. Měl docela nízký profil, přece jen jsou kravičky nižší.

Příchod do Trientu. Foceno čekajícími kluky.

Jsem čerstvost sama

Poslední úsek začal ve Vallorcine. Rozednívá se a vstupujeme do konečně slunečného dne, neděle. Vzduch je ale docela mrazivý.

Ve stoupání na La Flegere došlo ke změně. Nejprve stoupáme, abychom pak klesali po dosud nejhorším terénu, jaký byl za celou cestu. Jdu jak připos….ý a obdivuju všechny, kteří daný úsek na mokrých kořenech a kamenech berou poklusem. Někteří se pohybují jen silou vůle a mají nabouranou motoriku. Například asiat v zeleném na snímku šel takto nahnutý až do cíle.

Pak jsme se vyhrabali z lesa a chata stále nebyla v dohledu. Někteří závodníci padali na trávu a oddychovali.

Nicméně chata tam byla. V údolí se válela mlha a zde v 1900 metrech bylo hezky. Zbývalo doklepnout asi 920 m klesání na 8 kilometrové trati.

Cesta nejprve vedla po sjezdovce, pak odbočila do lesa a byla plná kořenů a kamenů. I tak se mi dařilo pomalu běžet a zdolávat metr za metrem. Limit závodu byl v 16:30 a můj cíl na startu hozený naprosto od oka byl dokončit v poledne. To půjde. Vytrvale klušu a usmívám se na každého kdo cestou fandí.

Ve městě mi čekají kluci a poslední kilometry, kdy zrychluji a běžím co to jde, jen pro efekt a z radosti z toho, že jsem UTMB zvládl. Trasa je lemována diváky, kteří zuřivě bijí do zábran a fandí. Je to naprosto úžasný pocit! Probíhám cílem a zastavuji hodinky v 10:49. Výsledný čas je tedy 40:49:32, lepší, než jsem čekal. Mohl jsem UTMB dokončit i rychleji, ale já dával přednost bezpečnému postupu před rychlým.

Závěrečné foto se svým support týmem.

Celkem letos startovalo 2561 účastníků a jen 1778 proběhlo cílem v Chamonix. To znamená že nedokončilo 783 závodníků. Nejrychlejší Francouz Xavier Thevenard byl v cíli za 20:44:16. To je šílené.

Letos se hlásilo na trasu UTMB celkem 23 zájemců z České republiky. Z nich 12 nebylo vylosováno a 10 se postavilo na start s těmito výsledky:

jméno kategorie pořadí čas
Titus Ablorh SE H 512 37:50:33
Karel Bláha V1 H 634 39:09:01
Jan Stiskal SE H 668 39:25:06
Frantisek Fait V2 H 839 40:49:32
Lenka Procházková SE F 1112 42:52:21
Martin Hlaváč SE H 1131 42:59:03
Richard Barcal SE H DNF
Marek Moravec V1 H DNF
Denisa Vlková SE F DNF
Vít Otevřel SE H DNF

Doslov

Tři roky po sobě jsem se na UTMB hlásil a jen díky pravidlu, že potřetí mi musí vzít, pokud splním kritérium kvalifikačních bodů, jsem mohl letos startovat. Byl to pro mne nejdelší a nejnáročnější závod, který jsem v životě absolvoval. A mám dobrý pocit, že jsem měl něco natrénováno a zvládl ho tak se ctí.

Nějak mi ale letos na trati chybělo to nadšení ze závodního pohybu v horách a přišlo mi to hrozně líto. Respektive bylo ho mnohem méně než dříve. Přikládám to několika faktorům. Počasí neumožňovalo kochat se nádhernými výhledy z vrcholů, které byly vždy v mracích. Pak samotě, nebylo s kým si povídat a zbývaly jen vlastní myšlenky a ty se točily také kolem otázky co dál. Určitě chci i nadále navštěvovat Alpy a kochat se tou krásou, ale je toto ta ideální forma?

UTMB byla hezká tečka za mou krátkou ultra kariérou, klouby už asi lepší nebudou a takovéto extrémy jim úplně nesvědčí. Bude třeba zvolnit a tím i forma půjde zákonitě dolů.

Děkuji všem, kteří mi podporovali jak během přípravy, tak závodu. Jak mojí rodině, tak kamarádům. Oni vědí 😊

 

920 x přečteno 1 dnes

3 thoughts on “UTMB – splněný sen

  1. Jan Stískal

    Ahoj Franto,
    gratulace k výkonu a díky za zaznamenání emocí. Počasí se sice střídalo, ale vyloženě špatné naštěstí nebylo. Po dvou zraněních pravé nohy jsem UTMB plánoval jako svůj poslední závod a vlastně takové rozloučení s ultratrailem. No, asi to ještě konec nebude. Já si naštěstí samotu, zvlášť v nočních úsecích, užíval. Souhlasím že objížďka před La Flegere neskutečně klouzala. Běhám bez holí a po dvou to fakt nešlo. Využíval jsem větví okolních jehličnanů.
    Honza Stískal

  2. Michal

    Velká gratulace…. Potřeboval bych menší info, prosím tedy o kontaktování na e-mail
    Díky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *