Účastníků bude jako kobylek na louce a mnozí se ztratí, deklarovali autoři MTBO závodu, který hodnotím jako nejlepší z těch, kterých jsem se zatím zúčastnil. Což neznamená, že by předchozí nebyly skvělé! Z organizátorů pořádajících teprve 3. ročník bylo cítit nadšení pro věc, které bylo navíc doplněno profesionální komunikací a zajištěním celé akce. A že s tím musí být hodně práce – od logistiky, zajištění sponzorů, až po sportovní část.
Po absolvování Open Score a Jasoň Drsoně, které se značně lišily v propozicích, jsme se s Magdou rozhodli pro účast na dalším závodě. Do oka nám padla akce s názvem Ztracené kobylky. A to z mnoha důvodů. Koná se v atraktivní oblasti na sever od Plzně u řeky Střely a už první dojem získaný z prezentace na webu byl veskrze pozitivní. Jak je již naším zvykem, i tuto akci jsme zachytili pozdě.
Tentokrát naštěstí nebylo potřeba dodávat pomocného organizátora, a protože jsem si včas všiml oznámení o zvýšení kapacity závodu o 20 dvojic, našemu přihlášení nic nebránilo.
Faktem je, že mi termín dělal trochu vrásky na čele. Závod startoval v sobotu dopoledne 14. června a já se teprve v pátek odpoledne vracel z Portlandu v USA s očekáváním jet lagu po 9 hodinovém časovém posunu. Na noc jsem proto použil pilulku na spaní. Naštěstí se obavy, že při závodě budu usínat, neměly čas při intenzívní akci naplnit.
Před startem
Závod letos změnil zázemí, které teď představoval areál rekreačního střediska Mladotice. My byli ráno po příjezdu řazeni na parkovací plochu, kam se postupně vyrovnávalo množství dojíždějících závodníků.
Středisko poskytlo ubytování, restauraci, jídelnu a sociálku s teplou tekoucí vodou.
Tématem letošního ročníku byli Lovci mamutů. Protože jsem nechtěl nechat nic náhodě, stáhl jsem si knihu do čtečky a cestou přes moře se vrátil do dětských let k příběhům Kopčema a Veverčáka. Už jsem si nepamatoval, že Štorch nechal své hrdiny cestovat od Dyje až do Prahy a turistiku jim neustále zpestřoval boj a starost o oheň, až dokud nevynalezli zapalovač.
Magda byla poprvé vybavena synkovo horským kolem, které se vrátilo ze servisu a čekal na ní objednaný mapník. O ty byl neskutečný zájem překračující kapacitní možnosti RaMacha. Ještě že jsem si již pořídil svůj, neumím si bez něj závod představit.
Do startu zbývaly poslední minuty a počasí se vybarvovalo do naprosto ideálních podmínek, příjemná teplota a žádný déšť ani na obzoru, další položka na seznamu, kterou pořadatelé zvládli na jedničku.
Závod
Konečně držím v ruce mapu. Opět příjemné překvapení, velikost 30 x 42cm, celá ve vodovzdorné úpravě a hlavně popisky jsou čitelné a vrstevnice viditelné! Kontrol je na ní spousta a vzdálenosti výrazně kratší než na Drsoňovi. Už jen zbývá vymyslet, jak jich posbírat co nejvíc. Kontroly mají opět různé bodové ohodnocení, od 10 do 80 bodů. 80 bodová je jediná a je jasné, že tu musím mít! Další cenné kontroly poskytují 50 bodů a jsou rozložené podél Střely s výjimkou jedné s označením „na ostrůvku“. Specialitou, kterou moc nemusím, jsou ztracené kontroly. Jsou celkem tři a jejich poloha je, jak jinak, neznámá.
Klíčový moment – plánování
Naplánovali jsme postup na severovýchod s tím, že návrat od západu budeme modifikovat podle času. Limit byl tentokrát pouhých 5 hodin. Z údolí vedla cesta vzhůru do kopce a zanedlouho jsme štípali první kontrolu, další šli také jak po másle, orientace byla zatím v pohodě. První komplikací byl již zmíněný ostrůvek. Přiblížili jsme se ze strany, kde bylo vody na hluboké brodění, navíc někdo šlohnul kleštičky a tak máme alespoň fotky.
Druhé zpestření nás potkalo při opětovném sestupu do údolí Střely. Závodníci před námi si nechali chytře poradit od obyvatele v Hluboké kudy k mlýnu. My ale měli mapu. Podle ní vedla zřetelná cesta od Kalce. Tedy dokonce dvě, jedna podél potoka, druhá severněji. Tu jsme si vybrali a klesali tak dlouho až cesta zmizela a nám chyběl ještě kus k vodě. Jenže tam to vypadalo na skálu. Tu jsme v údolíčku vpravo od nás zahlédli hlavy dvou cyklistů. Sláva máme vyhráno, tam je ta cesta! Vytlačili jsme naše oře o pár set metrů na kraj lesa, a skutečně, vedla tam cesta. Naše radost trvala asi 5 minut a skončila spolu s cestou. Padlo odvážné rozhodnutí „zpátky ni krok“, a tak jsme se jali dobýt údolí ztečí roklí podél potůčku, nehledě na křoví a kopřivy. Statečná to Magda. Pár metrů před řekou se na nás usmála správná cesta. Pro zajímavost mapy.cz tyto cesty, na rozdíl od Shocartu, zobrazují naprosto přesně, jak jsem zjistil doma u počítače. Zbývalo přebrodit řeku a toužená kontrola byla naše. Celé dobrodružství nás stálo hodně času, který pak chyběl.
Vrcholným bodem závodu, a to doslova, byla Chlumská hora, tyčící se nad Manětínem. Tento kopec organizátoři nenechali bez povšimnutí a přilákali na něj spoustu osádek. Nakonec, podle statistik, se jednalo o 5. nejnavštěvovanější kontrolu. Já ji musel mít, kdyby na ostatní kontroly nezbylo! Od informačního střediska v Manětíně, kde byla odhalena ztracená kontrola, bylo potřeba nastoupat 185m. Poslední metry jsme šli bez kola, což bylo v tomto závodě povolené. Výhledů jsem si moc neužíval, zato sjezd zpět k silnici byl parádní.
V Manětíně jsme naplánovali variantu návratu přes jižní kontroly, ale čas tlačil tak, že jsme zvládli jen dvě a měli co dělat stihnout limit. Těsně před cílem na nás čekala další ztracená kontrola s lovem mamuta, kterého jsem ostudně minul a připravil nás tak o 20 bodů.
Náš postup, při kterém jsme najeli cca 50km je vidět na mapce níže. Trasa je vyexportovaná z hodinek a promítnutá na naskenovanou mapu. Celkový dojem ze závodu mám výborný, trasa byla pestrá, žádné velké kufrování se nekonalo, počasí přálo a tým šlapal na jedničku. Pochopitelně bylo možné závodit a nezabývat se banalitami jako je voda v botách, šlapat jako divý, ale to by mohl zmizel ten prvek pohody a kochání se okolím.
V závěrečném hodnocení jsme obsadili 70. pozici z celkem 124 soutěžících týmů, kam se ale započítávají jak pidi lidi, neboli účastníci s dětskou sedačkou či vozíkem, tak naděje, kde je jeden účastník mladší 15. let. Ti byli ale silnou konkurencí a mnozí nás předjeli. V kategorii MD+, představovanou smíšenými dvojicemi s věkem nad 80 let v součtu, nám patří 11. příčka z 18 pozic. Kategorie zohledňující součet 100 let, kam patříme, neexistuje 🙂
Mapa se po kliknutí zvětší
Náš postup je možné porovnat s vítěznými postupy v jednotlivých kategoriích zde. Vítězové všech kategorií převzali zasloužené ceny, a to dokonce i na čtvrtých pozicích. Níže jsou borci z kategorie MD+, neboli naši nejbližší soupeři.
Po závodě
Závodem den a zábava nekončí, slibovali organizátoři. Dalším argumentem, který oddálil odjezd, byla přece jen nastupující únava, a tak padlo rozhodnutí využít pohostinnosti střediska a připraveného odpoledního programu, kde prý mají šanci na hodnotné ceny i ti, co se neumístili na předních pozicích.
A skutečně! Netušil jsem, že tato slova najdou naplnění a my v sobě objevíme talent a dokonce zvítězíme ve hře, která se prý s obměnami hraje při mnoha příležitostech. Do finiše jsem náš tým dotáhl praxí v pojídání tatranek a my se tak mohli těšit z nové čelovky a hlavně krásného korbele s logem ztracených kobylek. Nádhera! Po této soutěži již nebylo možné pomýšlet na řízení vozu, prostě tatranky jsou nebezpečné.
Celkový dojem ze Ztracených kobylek, jak jsem psal již na začátku, byl super. Vše skvěle fungovalo a panovala výborná nálada mezi organizátory i účastníky. Po závodě přišla žádost o poskytnutí zpětné vazby. Výsledky a hodnocení jsou k dispozici na webu a jednoznačně ukazují, že náš názor nebyl ojedinělý. Měli jsme jedinou výtku, pět hodin představovalo moc krátký čas, sotva jsme se rozjeli, už abychom hledali cestu do cíle. Prý byla tato výtka vznesena více účastníky a bude k ní přihlédnuto v příštím roce.
A tak jestli napřesrok nedojde ke konfliktu s povinnostmi, tak bych si moc rád tuto akci v krásné přírodě Horní Berounky zopakoval. Rok letošní mi bude alespoň připomínat podařené kobylkotričko.